Při sledování průběhu prezidentských voleb a následných protestů v Bělorusku se občas přistihnu při tom, že se v duchu vracím do časů Oranžové revoluce na Ukrajině v roce 2004, případně až do listopadu 1989 v Praze.
Učinil tak jen několik dní poté, co Minsk čelil pokusu o destabilizaci způsobem, jakým začala současná ukrajinská katastrofa.
Lukašenko řekl, že mezi ním a ruským prezidentem Vladimirem Putinem není třeba prostředníků, protože vztahy mezi nimi „jsou vynikající“. Podle Lukašenka si on i ruský lídr jsou vždy „schopni najít čas na setkání a řešit problémy“. Řekl, že s Putinem jsou „rodní bratři“.
Vo vyhlásení sa ďalej hovorí, že vláda Bieloruska nemôže ignorovať vojensko-politické zmeny v regióne. Podľa názoru vlády Bieloruska, "tieto zmeny nesú so sebou ďalšie riziká, výzvy a hrozby vojenskej bezpečnosti štátu".
Všechny tři východoslovanské národy, tedy Rusové, Bělorusové a Ukrajinci, se k homosexualitě stavějí navýsost odmítavě. Poněkud vulgárně řečeno platí, že v těchto třech zemích si homosexuálové mohou dovolit leda beztrestně zasouložit. Nic víc, nic míň. Žádná registrovaná partnerství, žádná manželství, žádné adopce. A od nynějška žádné zvrhlé pochody, žádná propaganda, žádné další prznění lidské přirozenosti.
Útek dvoch opozičných bieloruských strán z volebného boja považujem za priznanie si slabosti a strachu z toho, aby západní sponzori, ktorí do bieloruskej opozície vliali značné množstvo finančných prostriedkov, nezistili, aká nimi podporovaná opozícia je v skutočnosti slabá.