Ustašovské vyvražďování tisíců Srbů v Bosně. Podřezávání, sekery, mlácení pažbami pušek
Autor: Rajko Doleček | Publikováno: 07.02.2013 | Rubrika: Politika
Ilustrace
Několik dnů potom ustašovské úřady informovaly srbské obyvatele vesnic (předměstí) Banja Luky Drakulić, Motike, Šargovac, že se musí zdržovat kolem 7.února doma, v souvislosti s údajným sčítáním obyvatel a s humanitární pomocí. Masakr začal ve 4 hodiny ráno 7.února 1942, kdy tlupa ustašovců obsadila nedaleký důl Rakovac. Ustašovci nevraždili střelbou z pušek a revolverů, ale zabíjeli podřezáváním, sekyrami, bajonety, zvláštními mlaty, pažbami.

Po zničení Jugoslávie v dubnu 1941 Německem, Itálií a jejich spojenci, vznikl fašistický ustašovský Nezávislý stát Chorvatsko (NDH - Nezavisna država Hrvatska), vedená válečným zločincem a vůdcem (poglavnikem) ustašovců Dr. Ante Pavelićem. Německo a Itálie „darovali“ ještě ustašovskému NDH Bosnu a Hercegovinu, část Sremu. Hned po vzniku NDH začala masivní genocida Srbů, Židů a Romů. Hitlerův „létající diplomat pro Balkán Hermann Neubacher ve své knize odhaduje počet povražděných Srbů na 750 000, Chorvat Serge Krizman ve svém odhadu pro americkou OSS (Kancelář strategických služeb, Office of Strategic Services, předchůdce CIA) z roku 1943 uvádí počet Srbů povražděných Pavelićovými ustašovci do srpna 1942 na 600 000. Chorvatsko (NDH) mělo jednu zvláštnost, mělo koncentrační tábory i pro děti, Srbské, Židovské, Romské. Jedna z hrozných epizod v této genocidě Srbů v ustašovském Chorvatsku je masakr Srbů kolem bosenské metropole Banja Luky během 7. února 1942, kdy bylo krajně bestiálně povražděno celkem 2 335 (2298 ?) Srbů, z toho 551 dětí mladších 15 let.

Autor článku navštívil v září 2012 kostnici povražděných v Drakulići, nedaleko pravoslavného chrámu zasvěcenému velikomučedníkovi Georgii (Jiřímu). Za ustašovského režimu, bohužel, nemalá část katolického kléru podporovala ustašovce, nutila pravoslavné Srby, aby se stali katolíky. Sám arcibiskup záhřebský Alojzije Stepinac (pozdější kardinál, Janem Pavlem II. v 1998 blahořečený!) byl odpovědný za pokatoličťování, i když ani přechod na katolickou víru neznamenal pro Srby vždy záchranu života. Sarajevský arcibiskup Ivan Šarić ustašovce velmi podporoval, psal verše o Pavelićovi. Koncem války (1945) někteří významní činitelé katolického kléru (např. Krunoslav Draganović, profesor bohoslovecké fakulty v Záhřebu, pak člen ustašovského hnízda - koleje sv. Jeronyma v Římě), pomáhali organizovat tzv.“krysí kanály“ (nazývané i „klášterní cesta“), kterými se dostávali z dosahu trestajícího zákona významní ustašovští předáci (i sám Pavelić), významní nacisté, různí ustašovští vrahové. O těch krysích kanálech píše i známý lovec nacistů Simon Wiesenthal.

V otázce likvidace Srbů z oblasti Banja Luky (tč. hlavní město Republiky Srbské v Bosně a Hercegovině), z které údajně ustašovské vedení NDH chtělo udělat hlavní město Chorvatska. Radil se o tom v Záhřebu významný ustašovský předák (stožernik) a právník Dr.Viktor Gutić s Ante Pavelićem. Několik dnů potom ustašovské úřady informovaly srbské obyvatele vesnic na předměstí Banja Luky Drakulić, Motike, Šargovac, že se musí zdržovat kolem 7. února doma, v souvislosti s údajným sčítáním obyvatel a s humanitární pomocí.

Ustašovcům v akci velel nadporučík Josip Mišlov a řádový bratr, prý dokonce vysvěcený (?) kněz bratr Vjekoslav Filipović ze sousedního katolického kláštera Petrićevac, jakož i tamní farář Nikola Bilogrivić. Masakr začal ve 4 hodiny ráno 7. února 1942, kdy tlupa ustašovců obsadila nedaleký důl Rakovac, kde povraždili 37 horníků. Pak vpadli do vesnice Motike, kde zavraždili 715 srbských obyvatel, pak do Drakuliće (zavražděno 1 363 Srbů), Šargovce (zavražděno 257 Srbů), celkem to bylo 2335 zavražděných Srbů, z toho 551 dětí mladší 15 let. Ustašovci nevraždili střelbou z pušek a revolverů, ale zabíjeli podřezáváním, sekyrami, bajonety, zvláštními palicemi, pažbami pušek.

Masakr provedli členové Pavelićovy osobní gardy a místní ustašovci, tedy i sousedé povražděných. Zabíjení skončilo brzy odpoledne 7. února, účastnil se ho osobně Vjekoslav Filipović, který organizoval i vyvraždění srbských dětí v základní škole v Šargovci (autor článku navštívil tu školu). Do třídy učitelky Dobrily Martinović vpadli ustašovci a Filipović ji nařídil, ať oddělí srbské děti a přivede jedno srbské dítě. Byla to droboučká Radojka Glamočaninová (autor se vloni sešel s jejím 78 letým bratrancem). Vyzvedli ji na katedru a Vjekoslav Filipović jí přede všemi prořízl hrdlo.

Nařídil ostatním ustašovcům, aby takto zlikvidovali i ostatní srbské děti z té třídy, že to bere na svou odpovědnost, že je potom vyzpovídá a promine jim hříchy. Ostatní srbské děti zavraždili hlavně bajonety a pažbami pušek. Po určité době po tomto masakru, aniž byl nějak potrestán, se stal Filipović majorem a velitelem části koncentračního tábora v Jasenovci, kde si pozměnil jméno na Vjekoslav Majstorović a pokračoval v surovém vraždění a týrání uvězněných. Učitelka Martinovićová po hrůzném masakru dětí ve své třídě zešílela. Spisovatel Tihomir Levajac napsal knížku, o 5 (!) stránkách, byla přeložena do deseti světových jazyků, ve které učitelka z blázince píše papeži Janu Pavlu II dopis o té události. Jan Pavel II totiž 22. června 2003 navštívil Banja Luku i klášter Petrićevac, aby blahořečil katolického laika Ivana Merce, který zemřel v roce 1928. Navštívil tedy klášter Petrićevac, kde 6. února 1942 domlouval řádový bratr, možná i vysvěcený kněz, Vjekoslav Filipović detaily masakru, pro který dostal přední ustašovský funkcionář Viktor Gutić požehnání od samotného Paveliće.. Papež sice mluvil povšechně o spáchaných zločinech, o vzájemném odpouštění hříchů, ale o provedení hrůzného masakru se jmenovitě nezmínil.

Kněz (řádový bratr) Filipović-Majstorović uprchl po válce do Německa, kde ho britské úřady zatkly a vrátily do Titovy Jugoslávie. Tam byl popraven. Ale příliš mnoho ustašovců, jejich předáků, trestu ušlo. Nejeden se zachránil „krysími kanály“, nebo byl přijat do služeb jako „znalec“ poměrů na Východě. V USA dlouho žil krvavý ustašovský ministr vnitra Andrija Artuković. Úřady Jugoslávie mnoho roků žádaly neúspěšně o jeho vydání do Jugoslávie, aby byl souzen pro válečné zločiny. Byl vydán teprve v roce 1986(!), odsouzen k smrti zastřelením, ale „pro nemoc“ nebyl popraven. Zemřel téměř devadesátiletý ve vězení v 1988.

Informace byla napsána jako připomínka k 71. výročí masakru těm, kteří příliš snadno zapomínají na poměrně nedávné události, aby nedovolili, aby se opakovaly. A aby zabránili obludnému růstu nenávisti mezi etniky. A je to také na místo kytičky před křížem kostnice, ve které leží ostatky ustašovci povražděných dětí z předměstských čtvrtí Drakulići v Banja Luce, v Republice Srbské, v Bosně a Hercegovině.