Kdo je skutečným hybatelem nepokojů v Egyptě?
Autor: Ondřej Kosina | Publikováno: 22.12.2012 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
V zahraniční politice se prezident Mursí profiluje jako silná a nezávislá osobnost. Podařilo se mu dojednat příměří mezi Hamasem a Izraelem v Gaze, navázal diplomatické vztahy s Íránem a svým realistickým přístupem se snaží obnovit silnou pozici Egypta nejen na Blízkém východě, ale i v arabském a muslimském světě. Změnil Mubarakův proizraelský a proamerický kurz směrem k politice všech azimutů, přestože závislost Egypta na americké finanční pomoci je nadále značná.

Situace v Egyptě je nadále nepřehledná. Odpůrci prezidenta Muhammada Mursího se vzbouřili, nekompromisně požadují jeho odchod a na nabídku dialogu reagovali negativně. Přitom se jedná o prvního demokraticky zvoleného prezidenta v egyptské historii, který ještě neměl možnost cokoliv hmatatelného prosadit. Celé to působí dojmem další barevné revoluce se zahraničním krytím a snahou zemi za každou cenu destabilizovat. Proč se opozice tak bojí referenda k nové ústavě a fanaticky volá po odchodu Mursího, který je v úřadu necelý půl rok?

Pouliční střety si již vyžádaly několik mrtvých a stovky zraněných. Demonstrace původně vyvolaly dekrety, které významným způsobem posílily moc prezidenta a přestože ty nejspornější již byly zrušeny, protesty nadále pokračují a atmosféra houstne. Sekulární, liberální a levicová opozice proti návrhu nové ústavy demonstruje, protože byla sepsána převážně islamisty a nereflektuje opoziční návrhy. Strana Svoboda a spravedlnost – politická platforma Muslimského bratrstva – však vyhrála volby a společně s radikálními salafisty ze strany al-Núr disponuje v demokraticky zvoleném parlamentu většinou. Umírnění a radikální islamisté dohromady oslovili přes 60 % voličů. Jsou-li tyto proudy v egyptské společnosti natolik silné, zřejmě bude nová ústava schválena i v referendu, čehož se sekularisté bojí. Jejich obavy chápu a sdílím, nicméně je třeba respektovat vůli většiny. Bylo od počátku jasné, kam proces tzv. arabského jara směřuje – primárně k odstranění světských režimů a prosazení větší role islámu ve veřejném životě. V Egyptě i v Tunisku se tak rýsují konzervativní umírněně islámské režimy po vzoru Turecka.

Návrh nové egyptské ústavy není ovšem tak tragický, jak se na první pohled zdá. Pravomoce hlavy státu podstatně omezuje – může být zvolen lidovým hlasováním jen dvakrát po sobě na čtyřleté funkční období, ztrácí právo rozpustit parlament a přímo jmenovat nebo odvolávat ministry. Ústava zaručuje svobodu slova i vyznání a rovnoprávnost všech Egypťanů. Uvolňuje svobodu tisku a zjednodušuje registraci nových periodik. Ochráněna jsou i privilegia armády, čímž si generalita i nadále uchová svou významnou mocenskou pozici z Mubarakovy éry. Závažným problémem je, že vláda dosud neudělala nic pro zlepšení sociální situace obyčejných lidí. Naopak plánuje úsporná opatření a zvýšení daně na spotřební zboží za účelem snížení státního deficitu. Všudypřítomná chudoba a korupce byly leitmotivem svržení Mubarakovy autokracie. Bude-li Muslimské bratrstvo klást důraz pouze na větší roli islámu ve společnosti a zároveň neudělá nic pro zmírnění chudoby, redukci nezaměstnanosti a ekonomický růst, může být vytrestáno v příštích volbách nebo smeteno novou revolucí.

V zahraniční politice se prezident Mursí profiluje jako silná a nezávislá osobnost. Podařilo se mu dojednat příměří mezi Hamasem a Izraelem v Gaze, navázal diplomatické vztahy s Íránem a svým realistickým přístupem se snaží obnovit silnou pozici Egypta nejen na Blízkém východě, ale i v arabském a muslimském světě. V Sýrii sice podporuje tzv. rebely zejména proto, že mezi nimi je i syrská odnož Muslimského bratrstva, avšak odmítá zahraniční intervenci. Mursí změnil Mubarakův proizraelský a proamerický kurz směrem k politice všech azimutů, přestože závislost Egypta na americké finanční pomoci je nadále značná.

Jeden z možných výkladů aktuální vnitropolitické situace lze odvíjet od premisy o nezralosti egyptské demokracie, jež nemá základy, na kterých by mohla stavět nebo tradici, na kterou by mohla navázat. Proto jeden politický tábor útočí na druhý, násilnými protesty si vynucuje změny a bojkotuje dialog. Je na místě obava, že pokračující demonstrace prezidentových odpůrců a stoupenců mohou vyústit v chaos a krveprolití. V takové situaci by zárodek občanské války musela udusit armáda nastolením vojenské diktatury. Takové řešení by uvítal Washington, protože armáda představuje baštu stoupenců Husního Mubaraka. Proto se nabízí otázka, zda jsou současné nepokoje skutečně autentickou reakcí na údajné faraonské praktiky Mursího nebo další ze zahraničí režírovaný pokus o změnu poměrů v zemi.

Vyšlo na vasevec.cz