Nevylučujme dnešní komunisty z politiky, to spíše ty prospěchářské a překabátěné typu Jana Fischera
Autor: Dušan Streit | Publikováno: 24.11.2012 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Takže ano, nevylučujme dnešní komunisty z politiky, to spíše ty prospěchářské a překabátěné typu prezidentského kandidáta Fischera. On je opravdu „slušný“ člověk s ručením omezeným. Ale mějme strach i ze „slušných“ lidí, kteří propadají nějaké utopické ideologii. Nejhorší jsou vždy fanatici, ať už to jsou ti komunističtí, náboženští, proevropští, multikulturní, ekologičtí...

Okamura to myslí dobře, ale utopické ideologie jsou vždy zvrácené

Jeho kontroverzní blog nečtu jako obhajobu komunismu, jen jako podcenění utopických vějiček nastražených na slušné lidi. Přitom on se chce na tyto slušné lidi nadstranicky orientovat a nebrat v úvahu jejich stranické založení.

Neviděl bych za tím jeho populismus, ale upřímné přesvědčení, že se zdravým rozumem a slušností nejdál dojdeš. Ale pozor, byli to pomýlení „slušní“ lidé, kteří stáli za tím, že těm neslušným naletěli a připustili zvěrstva, třeba fašistická. Momentálně takoví naletěli sebevražedné ideologii tkvící v rozpouštění států v Evropské unii. To se ještě škaredě vymstí.

V historii utopické vzdušné zámky neobluzovaly jen stoupence komunistů, ale třeba i křesťany. I dnes můžeme vidět, jak ve jménu své víry a svého Boha lidé páchají zvěrstva, jež sami považují za spravedlivá. Stačí se podívat od Blízkého východu směrem na Izrael. Mají šanci „slušní“ lidé se z toho vymanit?

Nedávno jsem o zneužití utopie posmrtného blaha psal v článku „Církev – zejména katolická - je mocenská instituce. Nedemokratická!“ Také já to vnímám nadstranicky, ale zároveň varuji před velkými bludy, k nimž se často ve snaze zmanipulovat naivní „slušné“ lidi uchylují velké strany. Snažil jsem se to vysvětlit ve svém posledním článku „Lidi neblázněte! Prolomme svorně ten bludný kruh!“.

Ale vraťme se k panu Okamurovi. S první částí jeho článku plně souhlasím. Vše vystihuje jeho kritika zpozdilého antikomunismu, kterou vyjádřil otázkami: „Myslíte kariéristy z normalizační KSČ, kteří jsou v našich dosavadních vládách stále, jsou premiéry nebo dokonce kandidují na prezidenta? Proč najednou ta starost? Nebo máte na mysli zástupce demokratické legální parlamentní strany KSČM, která nikdy nestála za miliardovými zlodějnami jako většina vládních stran?“ (zdroj zde).

Já bych k tomu přidal, že dnešní komunisté paradoxně nešíří ani ten zhoubný panevropský internacionalismus, který je vlastní všem ostatním parlamentním stranám, jež si říkají demokratické, ačkoliv jednají proti vůli a zájmu voličů. Pan Okamura teď čelí nařčením z levičáctví. Že pozdní antikomunismus není jen levicovou doménou, však dokazuje i článek pravicového publicisty Lukáše Petříka „Antikomunismus je poslední útočiště grázlů“, na který jsem odkazoval už ve svém předchozím výše zmíněném článku.

Chápu tedy, že pan Okamura chce být nadstranickým prezidentem, že nechce vylučovat legální parlamentní stranu KSČM a že se chce opřít o všechny slušné lidi. V tomto svatém zanícení však zašel příliš daleko. Glorifikací komun a obhajobou komunismu to opravdu přehnal. Jedná se totiž přesně o utopickou ideologii, která ze „slušných“ lidí dělá jejich fanatizací nebo pozdější pacifikací služebníky zla.

Je sice fakt, že u nás nikdy v pravém slova smyslu nešlo o komunismus, ale o implantovaný asijský model totality. Ale zároveň je nezpochybnitelné, že utopie „každému podle potřeb“ nemůže už podle přírodních zákonů fungovat. Míra solidarity musí být vždy až nadstavbou konkurence a diverzity. Kam dospělo, když se tato poučka nebere v potaz, jsme si prožili za reálného socialismu. A kam to dospěje, začínáme prožívat pod tlakem nebezpečných unifikačních pokusů ze strany EU.

Takže ano, nevylučujme dnešní komunisty z politiky, to spíše ty prospěchářské a překabátěné typu prezidentského kandidáta Fischera. On je opravdu „slušný“ člověk s ručením omezeným. Ale mějme strach i ze „slušných“ lidí, kteří propadají nějaké utopické ideologii. Nejhorší jsou vždy fanatici, ať už to jsou ti komunističtí, náboženští, proevropští, multikulturní, ekologičtí...

Takže nadstranickost pana Okamury by měla mít hranice, kde ideologie na základě utopických a nedosažitelných ideálů ohlupuje masy. I dnes se tak děje, i když se aktuálně nemusí zrovna jednat o již vyčpělý komunismus.