Chcete znát pravdu o hrdinském Sarajevském atentátu a jeho důvodech? Přečtěte si tento článek
Autor: Rajko Doleček | Publikováno: 07.07.2014 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace
Do rozjitřené situace po srbských vítězstvích v Balkánské válce, kdy mládež Mladé Bosny byla plna bojového nadšení, kdy Srbové začali snít dokonce i o připojení k Srbskému Království, ohlásil RU následník trůnu František Ferdinand dˇEste svou cestu v červnu 1914 do Sarajeva, do BaH, spojenou s návštěvou nemocnice a vojenskou přehlídkou, na Vidovdan, Srbům posvátný den, 28. června. Toto Srbové pokládali za otevřenou provokaci nenáviděných okupantů, protože se jednalo o výroční den srbské porážky na Kosovu poli v r. 1389.

VZPOMÍNKA NA GAVRILA PRINCIPA A SARAJEVSKÝ ATENTÁT

Berlínský kongres (1878) dal Rakousko-Uhersku (RU) mandát k okupaci Bosny a Hercegoviny (BaH), aby tyto Turecku a jeho zlořádům patřící kraje „zpacifikovalo“, po opakovaných protitureckých povstáních utlačovaných hercegovských Srbů (např. během 1876-78), kterého se účastnil i otec níže uvedeného Gavrila Principa. Tato nová okupace BaH byla proti vůli větší části jeho obyvatelstva, Srbů i tamních muslimů, kteří se bouřili se zbraní v ruce proti novým okupantům. V roce 1878 tyto bouře vedl muslim hadži Loja Salih, který byl více let vězněn, s amputovanou dolní končetinou, v Terezínské pevnosti. Obzvláště veliké a krvavé nepokoje probíhaly v roce 1882, kdy Srbové a muslimové, snad po prve v dějinách,  bojovali bok po boku proti čtyřem rakousko-uherským divizím. Existují i dokumenty o tom, např. podepsané tureckým velitelem Ibrahim-begem Čengićem a srbským velitelem Stojanem Kovačevićem. Povstání bylo surově potlačeno. Muslimové BaH byli většinou původem Srbové, z části i  Chorvati, kteří za Turecké okupace (pro Bosnu začala za Mehmeda II Dobyvatele v 1463) přijali islám, poturčili se, kolaborovali s tureckými okupanty, měli se jako „sultánovi synové“ lépe. Muslimové BaH NEJSOU zvláštní národ, ten z nich udělal z politických důvodů, z části v srbský neprospěch, až prezident TITO (1974). Jen proto se dnes Muslim má psát s velkým M. Velmi mnoho Muslimůnicméně ví a vědělo, že jsou původem Srbové, ale muslimského náboženství. Právě tak významný muslimský poválečný spisovatel z BaH Meša Selimović, prohlašoval o sobě, k nevoli Titových úřadů, že je Srbem muslimského náboženství.

 Rakousko-uherská anexe již okupované BaH (1908) přivedla téměř k válce RU proti úspěšnému vzmáhajícímu se Srbskému království. Válečná protisrbská vídeňská klika, podněcována Německem, s jeho Drang nach Osten, chtěla za každou cenu vyvolat se Srbskem válku a Srbsko zničit, aby nemohlo být vzorem pro osvobození se slovanských národů na Balkáně, okupovaných Rakousko-Uherskem. V dalších letech na tom úporně pracoval i Conrad von Hötzendorf, náčelník generálního štábu RU. Porážka Turecka balkánskými pravoslavnými státy Bulharskem, Černou Horou, Řeckem a Srbskem, které bylo nejúspěšnější, vyvolala pravé zděšení ve Vídni. Významný český politik Václav Klofáč se účastnil velikého srbského vítězství u Kumanova nad Turky (říjen 1912), kde ho bratrským obětím přivítal velitel I.srbské armády princ-regent Alexandr Karadjordjević. Kumanovo byla „pomstou za kosovskou porážku“. A 9. června 1903 to byl Klofáč, který ve vídeňském parlamentu označil RU za strůjce všech zločinů a atentátů na Balkáně, které štvalo tamní národy jeden proti druhému.

V té době v BaH chorvatská, muslimská i srbská mládež začaly svorně bojovat za sociální i politické reformy (už znali profesora Masaryka), proti rakousko-uherské okupaci. Nechtěly jednoho okupanta vyměnit za jiného, byť i civilizovanějšího, ale svobodu stejně potlačujícího. Mládež se zradikalizovala. Zrodila se svým způsobem revoluční organizace MLADÁ  BOSNA, její členové začali páchat atentáty na významné RU činitele (např. Srb Žerajić, Chorvat Jukić a další), v šarvátkách s policií byl např. vážně zraněn mladý muslim Salih Šahinagić. Mezi bouřící se mládež Mladé Bosny té doby patřil i budoucí srbský spisovatel Ivo Andrić, pozdější nositel Nobelovy ceny (1961) za literaturu.

Do rozjitřené situace po srbských vítězstvích v Balkánské válce, kdy mládež Mladé Bosny byla plna bojového nadšení, kdy Srbové začali snít dokonce i o připojení k Srbskému Království, ohlásil RU následník trůnu František Ferdinand dˇEste svou cestu v červnu 1914 do Sarajeva, do BaH, spojenou s návštěvou nemocnice a vojenskou přehlídkou, na Vidovdan, Srbům posvátný den, 28. června . Toto Srbové pokládali za otevřenou provokaci  nenáviděných okupantů, protože se jednalo o výroční den srbské porážky na Kosovu poli v r. 1389, kterou Srbové pokládali za svůj „svatý den“, protože, ačkoliv poraženi na Kosovu, nepřijali Islám a bojovali proti Turkům více než 500 let do vítězného konce v Balkánské válce v roce 1913. V té době byl vojenským správcem BaH nepříliš schopný a jinak tvrdě vládnoucí generál Oskar Potiorek (původem Slovinec), který podcenil rozhořčení značné části revoluční mládeže BaH a nemalé části obyvatel, a poněkud zanedbal ochranu následníka trůnu.

A tak dne 28. června 1914 vykonal v Sarajevu na následníka trůnu úspěšný atentát pistolí jeden ze sedmi připravených atentátníků, téměř 20letý Srb Gavrilo Princip, který při tom nechtěně (!) zabil i jeho choť Žofii, vévodkyni z Hohenbergu. Jediný ze skupiny atentátníků, který se zachránil útěkem do Černé Hory a Srbska, byl Muhamed Mehmedbašić, který o sobě říkal, že je Srbem muslimského náboženství. Oba byli členové Mladé Bosny. Gavrilo byl statečný, tichý, odhodlaný a inteligentní, tělesně celkem neduživý, zřejmě trpěl tuberkulózou. Pocházel z velmi chudé původně zemědělské rodiny, z oblasti Srbského Grahova. Byl do pracovního úrazu nosu hezkým chlapcem. Dokonce prý psal i verše. Byl z devíti dětí, z kterých přežili jen tři chlapci. Gavrilův bratr Nikola byl dokonce lékařem, kterého v roce 1941 jako Srba zavraždili ustašovci v  koncentračním táboře Jasenovac, v Nezávislém státě Chorvatsko.

Gavrilo, kterého pro jeho politickou činnost vyhodily RU úřady v BaH ze šesté třídy gymnázia, odešel do Srbského Království, kde pokračoval ve studiu   gymnázia, kde nejednou i těžce pracoval, aby se uživil. Ze svých bídných příjmů si při tom i nadále kupoval knihy, vzdělával se, nadšeně sledoval revoluční nálady Mladé Bosny. O té době o mladých revolucionářích napsal později jeho  druh Borivoje Jevtić: -„I když hlad a nouze nebyly vzácnými hosty, v Bělehradě, v Piemontu Jugoslávie, se žilo svobodně a volně se vdechoval vzduch: Bělehrad  byl jako místo oddechu po pronásledováních v Rakousku…“

Za Balkánské války se Gavrilo jako dobrovolník hlásil do Srbské armády, dokonce u významného četnického (čti četnyckého – patřící k  srbské patriotické organizaci četniků, původně bojovníků proti Turkům) velitele Voji Tankosiće, majora srbské armády. Nebyl ale přijat pro chatrný zdravotní stav, hubenost. Připojil se ideově k cílům organizace Černá ruka některých srbských důstojníků s heslem Sjednocení (slovanských národů) nebo Smrt,  jejímž cílem byl i atentát na Františka Ferdinanda, až přijede na Vidovdan do Sarajeva. S touto organizací nechtěla vláda Srbska nic mít, byla proti jakýmkoli akcím, které by Rakousko-Uhersko a jeho spojenec, Německo, mohly zneužít a zaútočit na Srbsko a pokusit se ho zničit, vyčerpané vítěznou válkou proti Turkům (1912-13) a pak i proti Bulharsku, které na tlak RU a Německa přepadlo své spojence proti Turkům, Řeky a Srby (léto 1913), aby jim odebralo část od Turků ve válce získaných území. Nicméně bylo Bulharsko rozhodně poraženo a ztratilo většinu získaných oblastí. Tehdy na něho znova zaútočilo i v Balkánské válce poražené Turecko a ze ziskuchtivých důvodů i Rumunsko.

Smrt následníka RU trůnu 28. června 1914, na Vidovdan, otřásla mocnářstvím a válečná klika, která chtěla už dříve zničit Srbské království, měla teď trumfy v rukou. Z té doby jsou i slova Vídeňáka v místním žargonu „Serbien muss sterbien (=sterben), Srbsko musí zemřít (Karl Kraus: „Die letzten Tage der Menschheit“ - „Poslední dny lidstva“) – citace z knihy Klaus Bittermann „Serbien muss sterbien“ (TIAMAT, Berlin, 1994). Srbsko se zoufale snažilo vyhnout se válce, přijalo všechny podmínky RU ultimata po vraždě nenáviděného představitele okupantů Františka Ferdinanda, kromě té, aby samy RU úřady v  Srbsku vyšetřovaly okolnosti atentátu. Za měsíc po atentátu, RU vyhlásilo 28. července 1914 Srbskému království válku. A tím začala První světová válka a její hrůzy.

Všichni atentátníci, kromě M. Mehmetbašiće, byli pozatýkáni a pokud měli 20 let a výše, byli odsouzeni k smrti oběšením. Po samotném atentátu se Gavrilo pokoušel o sebevraždu kapslí kyanidu, ale bez úspěchu, kapsli vyzvracel. Podobně i druhý atentátník před Gavrilem, Nedeljko Čabrinović s bombou, s kyanidem neuspěl, ani třetí atentátník Trifko Grabež, který byl zatčen prchající ve vlaku směrem do Srbska, spolu s autorovou tetou Lepou Lalić. Sám Gavrilo Princip (do 20 let mu chybělo doslova pár dnů) byl odsouzen na 20 let do těžkého žaláře v Terezíně, doslova za nelidských podmínek, byl vězněn dlouhé dny ve tmě, s krajně chatrnou výživou, dva roky s okovy na těle. Gavrilo se během soudu choval velmi statečně, jako by se stal mluvčím atentátníků. Uvádí se jeho slova:

-„Idea (atentátu) vznikla v nás samotných a my sami jsme si ji uskutečnili…My jsme milovali svůj národ…Nemám co říci na svoji obhajobu…Ti, co se pokoušejí dokázat, že nás někdo navedl k vraždě, nemají pravdu…Vím, co se děje na vesnicích a proto jsem se chtěl pomstít – a ničeho nelituji…“

Za nelidských podmínek ve vězení, došlo u  Gavrila k rozšíření tuberkulózy kostí, pro které mu byla amputována pravá ruka. Osvobození se nedočkal. Zemřel zcela kachektický 28. dubna 1918, s váhou pouhých 40 kg. Žalářníci ho pohřbili na neznámém místě, aby se jeho kosti nestali ohniskem úcty… Toho místa si ale všiml jeden český žalářník, který po osvobození ukázal na místo hrobu a tak byl Gavrilo Princip a jeho uvěznění druhové, kteří ve vězení zemřeli, slavnostně pohřbeni v roce 1920 v Sarajevu. V té době byly objeveny i dopisy jeho rodiny Gavrilovi, které mu nebyly předány. Jako zajímavost možno uvést, že v Gavrilově cele byl žalářován i Salih Loja, jeden z vůdců povstání proti RU v 1878. Za nynější vlády BaH v Sarajevu byly památky na Gavrila Principa zcela odstraněny.

Srbské království bylo přepadeno RU armádou z BaH, pod velením Oskara Potioreka a utrpělo zdrcující porážku už v srpnu 1914 na pohoří Ceru. Srbské armádě při tom velel generál Stepa Stepanović, který za vítězství získal titul „vojvoda“ (=maršál). Ruský car Mikuláš II. neváhal okamžitě přijít na pomoc bratrskému „pravoslavnému Srbsku“ a vyhlásil Rakousko-Uhersku válku,  i když bylo Rusko na válku nepřipravené, vyčerpané prohranou válkou s Japonskem (1905) a revolučními událostmi ve stejné době. Francie se také nezdráhala pomoci přepadenému Srbsku, jen Anglie, příliš často protisrbská za „tureckých dob“ i za Balkánské války, do války vstoupila poněkud váhavě.

Od začátku války začalo martyrium desítek tisíc Srbů v BaH. Pogromy proti Srbům probíhaly nejen v BaH, ale i v Chorvatsku a dokonce i v Slovinsku. Chátra, podněcována klerikálními kruhy a chorvatskou stranou práva (frankovci) a mnozí muslimové, rabovali a vypalovali srbské domy a obchody, byli i mrtví, vše za tichého souhlasu RU úřadů. Srbové začali plnit koncentrační tábory RU v Aradu, Soproni, Doboji, Kecskemetu, Štýrském Hradci i jinde. Stovky nevinných byly oběšeny (v hercegovském Trebinji dokonce 87 Srbů). Mezi uvězněnými, mučenými a nakonec i zahubenými byl i nejeden významný muslim, např. Avdo Sumbul, vedoucí muslimského kulturně-vzdělávacího spolku Gajret, Mehdžed Mutevelić z mládežnické organizace. Bylo mnoho dobrovolníků z BaH, kteří přeběhli k srbské armádě, aby bojovali proti nenáviděnému RU. V řadách srbské armády tak zahynuli muslimové Rizvan Sefo, podporučík Ibrahim Komadina, Husnija Kurtović a četní další.

Gymnazista Gavrilo Princip byl mezi svými spolubojovníky velmi oblíben. Vedoucí člen Mladé Bosny, student a revolucionář Vladimír Gaćinović o něm řekl: -„V naší skupině byl Princip nejmladší mezi námi. Byl vždy do sebe uzavřený a skromný, držel se jaksi stranou. Vyhýbal se teoretickým diskusím, ale vždy sháněl knihy a doslova je hltal…“ Kamarádi mu prý říkali „Gavroš“, podle chlapce z Hugova románu „Bídníci“. Tato přezdívka se mu prý líbila.

Gavrilo Princip neváhal položit svůj mladý život za své ideály. Takových jako on bylo v té době mezi mládeží nemálo.

Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.