Citát
|
„Bylo by směšné, kdyby o vztahu České republiky a Ruské federace rozhodovala míra levicovosti či pravicovosti politických stran zastoupených v českém parlamentu. Náš vztah k Rusku nemůže kolísat podle výsledku těch či oněch voleb. Rusko považujeme za významného partnera, a proto musí v našich vzájemných vztazích existovat jistá míra rozumné stability.“
Václav Klaus
|
Stojíme za svým prezidentem Milošem Zemanem!
Že Praha volí jako rozšířený ústav pro choromyslné, je věcí známou a ostatním lidem českým , moravským i slezským svorně proklínanou. Vždyť to byla právě Praha, která se v posledních sněmovních volbách a to doslova v posledních hodinách těchto voleb zasloužila o to, že občanům naší vlasti se o další čtyři roky prodloužila smrtící lhůta každodenního vystupování nejnenáviděnějšího českého politika na obrazovkách jejich televizorů.
Jako dva nejvýznačnější symboly nad skvostnou generalitou sovětského Ruska ční maršálové Žukov a Koněv. Toho druhého teď budou i s podstavcem, na kterém tento voják stojí, kladivy a dalším železem odmontovávat a stěhovat někam, kde na něj dle žádostivosti pánů radních z Prahy 6 už nebude vidět a kde na něj konečně začne padat prach zapomnění.
Lubomír Zaorálek, jedna z nejchmurnějších postav ČSSD, kterého v době jeho ministrování zahraničních věcí nazval lid oranžovým Schwarzenbergem a který podle názorů mnohých byl nejtěžsím oudem, který pomáhal stahoval preference ČSSD od někdejších třiceti a pak dvaceti procent, až posléze klesly pod procent deset, se má znovu stát členem vlády.
Je demokratičtější být zvolen venezuelským prezidentem v prezidentských volbách 20 miliony oprávněných venezuelských voličů, to je 68 procenty z těch, kteří se k volbám dostavili (volební účast činila 46 procent oprávněných voličů), jak byl v květnu minulého roku zvolen prezidentem Venezuely stávající prezident Nicolas Maduro, nebo je demokratičtější prohlásit venezuelským prezidentem sám sebe, jak to 23. ledna letošního roku učinil předseda venezuelského parlamentu Juan Guaidó?
Jeden ze znaků fašizmu (akceschopnost), jsme už probrali dřive, takže přejdeme ke znaku dalšímu. Je jím VŮDCE. Jeho role byla podle Paxtona dříve spíš přeceňována, protože ve vývoji hnutí není jeho váha tak jednoznačná a zvyšuje se, až když už se jedná o převzetí moci.
Probíhá pokus spodiny republiky o majdanizaci našich politických poměrů. O fašistický převrat, který se pro tupý dav a herce, nemající o politických faktech zbla tušení, zamaskoval do hávu demokracie. Prý demokracie lepší a skutečnější, než je ta, co máme. Čili do čehosi takového, co dnes vládne z Kyjeva a zdobí se to fascinujícími pochodňovými průvody někdejších příslušníků formací SS.
Protože jejich postoj demokracii popírá a je čistým vyjádřením teorie i praxe fašizmu, vyzdvihující názor, že elita je cosi příkře odlišného od lidu, a o rovnosti lidí je proto nesmyslné uvažovat či hovořit. Z kteréhožto fašistického pohledu může pak opravdu plynout, že jedna třetina je víc, než třetiny dvě.
Přiznám se, že o působení ženského živlu v politice jsem si nikdy nemyslel nic moc. Stačilo nechat si v představě promítnout obrazy Němcové, Langšádlové, Pekarové Adamové, Černochové, Udženije, vzpomenout moudrostí, které kdy vyšly z jejich úst, i činů, kterými se proslavily, a závěr byl jasný. Drží si je tam proto, aby ve stranách nějaké ženské měly. Cožpak taková Langšádlová řekla kdy něco, co by šlo – byť jen o milimetr - nad vyjadřovací či duchovní kapacitu Kalouska či Schwarzenberga? Kromě její otevřené výzvy k válce s Ruskem, která jí ovšem důvěryhodnost nad jmenované dva nepřidala.
Každý u nás dnes ví, že v otázce postoje k nejzávažnějším problémům dneška, kterými jsou vztahy našeho státu vůči USA, vůči Rusku, vůči EU a vůči NATO, je naše veřejnost rozdělena na dvě početně zhruba stejné poloviny – a tento poměr zůstává už roky nezměněn vzdor zběsilému úsílí téměř všech našich oficiálních médií změnit tento poměr tak, aby všichni naši lidé proklínali Rusko, do nebes vynášeli Ameriku a byli náruživými fandy EU a NATO.
Ovšem o lež a podvod, jež jsou s představou čestného jednání neslučitelné, se samozřejmě jedná i tak, a lidé kteří je šíří jsou prostě lháři, ať už se jim to označení líbí, nebo ne. Takže být či zůstat poctivým novinářem a přitom např. šířit názor, že Západ je sídlem mirumilovných andělů a Východ sídlem agresivního ďábla, a pro platnost tohoto názoru snášet jednostranně pojaté argumenty a argumenty tuto tezi popírající, zamlčovat, je popřením možného, čili logickým nonsensem.
Z nemocnice, ve které přijal v úterý reportérku Deníku N Kalenskou, vyjádřil Karel Schwarzenberg mimořádnou spokojenost s prací nového ministra zahraničí Petříčka. „Babiš by mu měl poděkovat za to, že se podívá do Bílého domu“, řekl Schwarzenberg a dodal:“ Je to radost (myšleno mít takového ministra zahraničí ve vládě).
Profesor KU Martin C. Putna ve svém interview pro Český rozhlas navrhl, aby televizím TV Barrandov a TV Prima byla odňata licenze – a to za vyslovení názorů, se kterými on, Martin C. Putna a spolu s ním i pražská kavárna, nesouhlasí.
V čemž se samozřejmě nemýlil. A nebyl na tom seznamu sám. Spolu s ním se na něm brzy ocitli další dva známí novináři Zdeněk Zbořil a Eric Best – a ze stejného důvodu jako Petránek. Řekli na Kavčích Horách, co si otevřeně a nezávisle mysleli a ne tedy to, co od nich redaktoři ČT chtěli slyšet. A měli tzv. utrum.
Stal se zázrak. ČT vyslyšela dlouholeté volání českých lidí po tom, abychom se o názorech ruských politiků a konkrétně pak o názorech prezidenta Putina nedovídali jen zprostředkovaně, tedy až poté, co jej k obrazu svému, resp. k obrazu nadřízených přežvýkají její redaktoři, a tak nám – možná už v zajetí blížící se vánoční štědrosti – přichystala na čtvrtek 20. prosince 2018 skutečně nečekané překvapení. Od šesti hodin ráno do devíti hodin dopoledne, to je celkem 181 minut, jsme na ČT 1 a ČT 24 měli spolu se 1760 zástupci ruských a zahraničních médií možnost sledovat průběh tradiční bilanční tiskové konference prezidenta Putina v Moskvě.
Hledím na tvář nového ministra zahraničí, dalšího cizího poddaného tohoto komplexu, pozoruji jeho nejistý a neurčitý úsměv i pohled, a fabuluji si z nich zhruba toto: Tenhle člověk nemá svoji vlastní vizi světa, není jí schopen. Jde vždy s proudem - s většinou - protože jedině to se mu jeví jako výhodné, a proto pro sebe jedině využitelné. Smysl pro spravedlnost je u něj marné hledat – prostě jej nemá. Postavit se za někoho nespravedlivě odsuzovaného a tím tuto nespravedlivost strhnout i na sebe, je představou z říše snů. Jako kluk se vždy přidal ke klackům, otloukajících svého otloukánka, a pro jistotu, aby nevypadl z řady, mu svůj šťouchanec též s radostí přidal.
98 článků (7 stránek)