Citát
|
„Bylo by směšné, kdyby o vztahu České republiky a Ruské federace rozhodovala míra levicovosti či pravicovosti politických stran zastoupených v českém parlamentu. Náš vztah k Rusku nemůže kolísat podle výsledku těch či oněch voleb. Rusko považujeme za významného partnera, a proto musí v našich vzájemných vztazích existovat jistá míra rozumné stability.“
Václav Klaus
|
Stojíme za svým prezidentem Milošem Zemanem!
Všechno ostatní již probíhalo dle výše popsaných pravidel. V létě 2014 ještě nedopadly trosky letadla na zem na východní Ukrajině, a již byl znám pachatel. Od té doby běží protiruské sankce a vyšetřování, obojí bez výsledku. Vloni v dubnu v Sýrii organizace Bílé přilby natočila působivý „dokument“ o chemickém útoku a vzápětí přilétly střely Tomahawk. Ještě než se to začalo řádně šetřit. Není tedy divu, že jsme se v letošním roce dočkali ve městě Dúma reprízy. Tentokrát naštěstí bez dětských mrtvol, zato se spoustou křiku a vody.
Z psychologického hlediska jsou zajímavé dvě věci – zakladatelem organizace Bílé přilby je bývalý britský důstojník James Le Mesurier a Gerasimovo ostré varování časově koreluje s protiruským projevem britské premiérky Therese Mayové.
Sarrazinova statistika dostatečně vysvětluje onen zdánlivě nesmyslný tlak na přerozdělování migrantů v rámci EU. Ostatně, George Soros se několikrát nechal slyšet, že Evropská unie by měla ročně přijímat 3 miliony uprchlíků, v tom případě by afrikanizace našeho malého kontinentu proběhla během života jedné generace. Dosavadní přístup německých úřadů, které zvolna povolují pro muslimské uprchlíky bigamii může celý proces islamizace a výměny původního obyvatelstva Německa urychlit.
Již podruhé během posledních šesti let se ukazuje, že přímá volba prezidenta České republiky představuje nebezpečnou politickou krizi, v níž se v plné nahotě ukazují všechny nebezpečné tendence historického vývoje, kterých si za normální situace nevšimneme.
Protože ideologie politické korektnosti nedovoluje informovat o negativních jevech spojených se sociálně patologickými jevy a násilím, holt minimálně jednou do roka jsme neochotně informováni o tom, co se vlastně přihodilo a děsíme se. Jakékoliv negativní informace o důsledcích migrace jsou v mainstreamových médiích potlačovány, referuje se pouze o událostech, které nelze zamlčet, což jsou teroristické útoky, případně vraždy spáchané migranty. To však paradoxně vede k tomu, že nenávist vůči přistěhovalců neustále roste. Za loňský rok jen v Německu bylo spácháno 1400 útoků na ubytovny migrantů a asylové domy, tedy zhruba tři denně.
U nás v Čechách jsme se v tomto ohledu paradoxně projevili jako entita na výsost duchovní, na rozdíl od národů jiných, které mají méně fantazie a smyslu pro poezii. Poučily nás o tom hned dvě nepřátelské invaze do našich tradic. Nejprve přišel starý vousatý Děda Mráz se svými saněmi, na kterých vyjížděl až z daleké Ťuťmy, pak ho střídal jeho zrcadlový protějšek od Severního pólu, také se saněmi a soby – Santa Klaus. U obou známe všechny technické detaily o tom, jak dárky dodávají, v punčochách, v pytlech, komínem atp.
Více než padesátileté zkušenosti s neintegrací některých skupin přistěhovalců mne vedou k závěru, že budoucí podoba EU nebude ani Evropa národů, ani Evropa regionů, ale Evropa znepřátelených ghett. Jinak totiž sen o kontinentu bez hranic, tradic a národů dopadnout nemůže. Multikulturalismus prosazovaný za pomoci politické korektnosti bude mít stejně katastrofické důsledky jako snaha o vytvoření beztřídní společnosti. Existuje i silná paralela mezi stoupenci obou utopií.
Nelze se tomu příliš divit. Naše země se sice stala součástí velkého teritoria stability, prosperity a dobrých mravů, jak nám slibovali, ale cena, kterou jsme za to zaplatili, je pro naši budoucnost zničující. Objem majetku, který přešel do rukou cizinců od roku 1993 vzrostl sedmkrát, ten v domácím držení zůstal po celých 25 let stejný. Letos byla naše republika zařazena mezi rozvojové země, protože naše vláda již nemá na chod ekonomiky vliv a příjmy obyvatelstva dlouhodobě stagnují. Stali jsme se kolonií.
Co ovšem funguje dokonale, je špatné svědomí a podvědomí lotyšských politiků. To vyvolává onen pocit permanentního ohrožení ze strany silného souseda. Proto do Pobaltí hájit demokratické principy a evropské hodnoty jezdí i naši vojáci.
Nemohu ani vyloučit, že svým podpisem poslal ČSSD na pár let do mimoparlamentní opozice. Vzpomněl jsem si totiž na osud Občanského hnutí před čtvrt stoletím. To tehdy také mělo nejvíce ministrů v české vládě i dostatek poslanců, výzkumy veřejného mínění nikoho nenechávaly na pochybách, že důležitou roli bude hrát i po volbách. Jenže v nich nepřekročilo pětiprocentní hranici...
Tak by se s uváděním příkladů dalo pokračovat ještě dlouho. V České republice se totiž podařilo vybudovat téměř dokonalý systém „odklánění“ investic, jak ze státního rozpočtu, tak z unijních dotací. Cena, kterou za to platíme, je zaostávání v budování infrastruktury státu. O škodách morálních, sociálních a politických nemluvě.
Domnívám se, že toto je ten nejhorší možný scénář pro letošní volby do Poslanecké sněmovny. Samotné trestní stíhání nepohodlných kandidátů se již v rámci EU stalo stabilní součástí předvolební kampaně (naposledy Frauke Petry z AfD v Německu), ale uvalení vazby na předsedu a místopředsedu hnutí, které je zatím předpokládaným vítězem voleb, by znamenalo překročení pomyslného Rubiconu mezi demokracií a postdemokracií ukrajinského typu. Navíc by to potvrdilo podezření, že šlo o dlouhodobě připravovanou akci.
Stačilo sedm let od masového vstupu oligarchů do politiky a vypukla občanská válka. Logika oligarchického vládnutí je totiž velmi nesmiřitelná. Zejména opírá-li se o taková pružná opatření jako třeba boj proti korupci. Bývalý prezident Janukovyč stihl během jednohu roku trestně stíhat (většinou vazebně) 17 členů předchozí vlády poražené prezidentské protikandidátky Julie Tymošenkové (včetně jí samotné). Proto každý oligarcha potřebuje získat kontrolu nad orgány činnými v trestním řízení a vůbec všemi silovými rezorty.
Peklo v ulicích Hamburku všem účastníkům summitu připomnělo, že v širém světě to vypadá obdobně. Statistika je v tomto ohledu neúprosná – do války na Blízkém Východě je přímo či nepřímo zataženo již 70 států. Přesně stejný počet zemí se účastnil dosud největšího válečného konfliktu v historii lidstva, ve Druhé světové válce. Pravda, tehdy se válčilo na územích čtyřiceti států, nikoliv pěti jako dnes. Co není, může být, protože dveře do pekla jsme již pootevřeli.
Ve vnitřní politice dle mého názoru leží hranice mezi demokracií a totalitou ve vnímání opozice. Jen v totalitě pro ni totiž existuje termín protistátní. S takovou nálepkou to pak s jejími protagonisty nedopadá nejlépe. Něco o tom vím, na počátku sedmdesátých let jsem za účast v protistátní skupině dostal dva a půl roku vězení. Tehdy jediná povolená opozice existovala pouze v rámci vládnoucí koalice (tenkrát se jmenovala Národní fronta). Její pevnou a nerozbornou součástí vždy byli lidovci. Všechny ostatní názorové proudy nesly označení „protistátní“ se všemi možnými trestněprávními důsledky.
36 článků (3 stránky)