Boj havlistů proti nacionalismu je bojem proti svobodě. Nacionalismus, nebo patriotismus?

Autor: Dalibor Plichta | Publikováno: 17.2.2012 | Rubrika: Zamyšlení
Ilustrace

Novodobý "nacionalismus" se pak zejména od počát­ku devatenáctého století stal důležitou hnací silou a na­konec zcela převládl nad "patriotismem", "vlastenec­tvím", vztahem k území, který se ostatně vyvinul později než vztah ke společenství danému jazykem.

Jestliže přijmeme definici "nacionalismu" říkající, že jde o myšlenkový proud nebo politické hnutí provázející snahy o probuzení nebo sjednocení národa nebo získání jeho politické nezávislosti, sotva jej můžeme zavrhovat a sotva budeme mít důvod doporučovat, aby byl nahrazen "vlastenectvím". A už vůbec nebudeme mít důvod stavět jej proti "vlastenectví".

Samozřejmě by bylo nesmyslné popírat, že i "naciona­lismus" jako každá jiná doktrína může být gravitačním jádrem i pro různé prvky, které k jeho podstatě nepatří. Nadto je zcela přirozené, že se na jeho podobě podílí každý národ svou dějinnou zkušeností, svými vlastními obtížemi nebo ctižádostmi. Dokonce se mění podoba na­cionalismu i u každého národa, jak se mění jeho postave­ní v mezinárodním společenství.

Nacionalismus anglický byl až do Velké francouzské revoluce liberální a hájil parlamentarismus proti absolu­tismům Španělska a Francie. Po porážce francouzské re­voluce jej poznamenával odpor k francouzským revoluč­ním ideám, pak zase byl liberální.

Nacionalismus francouzský počíná s hájením revoluce proti spolku králů a silám restaurace a byl proniknut vi­dinou vítězství myšlenek revoluce i v jiných zemích.

Nacionalismus německý vznikl za napoleonských vá­lek z německé touhy po osvobození. Ale v druhé polovi­ně devatenáctého století dostal konzervativní a expanzivní ráz a stal se silou, která chtěla nastolit v Evropě a ve světě německou hegemonii. Ospravedlňoval ji tvrzeními o zvláštním poslání německého národa, určeného k to­mu, aby nejen předával ostatním svoji kulturu, ale i řídil jejich osudy, Johann Gottlieb Fichte ovšem už ve svých "Promluvách k německému národu", pronesených v le­tech 1807 - 1809, vyhlašoval, že "Němci první ze všech jsou povoláni, aby zahájili novou dobu jako průkopníci a vzory pro ostatní lidstvo". Byl to pak především Bismarck, kdo z liberálně zaměřeného, humanistického a demokratického německého nacionalismu udělal nacio­nalismus konzervativní, militaristický a monarchistický. Atímto směrem se německý nacionalismus ubíral i po­zději, za Viléma II., aby nakonec vyústil do nacismu.

Nacionalismus italský usilovalo osvobození Italů odvlády Habsburků, Bourbonů a papežů a o sjednocení Italského národa v jeden stát.

I samotný nacionalismus slovanských národů měl ně­kolikero podob. Jinou v českých zemích, jinou v Polsku, jinou na Balkáně a opět jinou v Rusku. Společné jim by­lo to, že měly největší podíl na pádu politické zásady dy­nastické legitimity na konci první světové války a že se každý svým způsobem přičinily (i když ruský způsob po­chopitelně poněkud vybočuje z řady) o pád říší, které stá­ly v cestě kromě jiného i svobodě a nezávislosti národů, to jest říše Rakousko-Uherské, německého císařství a ruské carské říše.

Český "nacionalismus", český národní program, byl vždycky určován okolností, že jsme malým národem v sousedství početného. Z toho důvodu vždycky měl a stále má obranný charakter.

 

Nikdy nebyl hnutím elitářským nebo aristokratickým, které by sledovalo svoje úzké, dílčí, stavovské nebo im­periální zájmy. Byl hnutím národa. Něco takového neby­lo všude samozřejmostí.

Šlo mu nejprve o zachránění a pak povznesení a zu­šlechtění celého národa. Dalo by se říci, že mu šlo o za­chránění národa jeho vzděláváním a kulturním probouze­ním. V tom také spatřoval nejen svůj smysl, ale i záruku národní budoucnosti.

Z těchto důvodů musel být a také byl demokratický. Splnění svých tužeb očekával nejprve od demokratizace státního zřízení habsburské říše a poté, v čase samostat­ného vlastního státu, od naplňování demokracie a huma­nitních ideálů, které tvořily nedílnou složku české národ­ní myšlenky od počátků našeho národního obrození přes Palackého a Havlíčka k Masarykovi a dále. Pod vlivem takových osobností a jejich myšlenkových východisek byl český národní program tradičně zaměřený především na zvětšení vnitřní síly českého národa. Proto ten důraz na vzdělávání národa, na vytváření blahobytu, na praco­vitost, mravnost a integritu národa. Nacházíme jej u Havlíčka stejně jako u Masaryka.

A tak český "nacionalismus", přinejmenším ten, který měl v české politice rozhodující vliv, nesklouzl nikdy do politického romantismu. Byl, především pod vlivem Masarykovým a Havlíčkovým, programově neromantic­ký, realistický.

Ve svém realismu pak nikdy nebyl mesianistický, ne­chtěl přinášet spásu jiným národům ani jim dávat návo­dy, co mají dělat.

Z toho, co bylo o "nacionalismu" zatím řečeno, nemů­že nikdo, kdo logicky a poctivě uvažuje, dospívat k něja­kému jeho apriornímu a všeobecnému zatracování. A už vůbec ne k zatracování "nacionalismu" českého.

Právě to však soustavně dělají dnešní naši nadnárodovci a ti, kdo proti "nacionalismu" vyzvedávají a hlásají"vlastenectví", "patriotismus".

Navíc, aby si svou práci usnadnili, rozhodli se vést svou při nikoli s podstatou "nacionalismu", nýbrž pouze s jeho karikaturou nebo s jeho upadlou, zvrácenou ně­meckou podobou, která se vyznačovala šovinistickým vyvyšováním německé, "panské" rasy a vyhlašováním německých práv na "životní prostor" v oblastech obýva­ných jinými národy a osobovala si právo je podmanit.

Na základě takovéhoto nerozlišujícího ztotožňování všech národních hnutí s německým nacismem pak tvrdí, že všechna jsou nesnášenlivá, agresivní, nepřátelská lid­ským a občanským právům, xenofobní, autoritativní a nutně se stávají příčinami válek.

Jejich podíl na pokroku ve smyslu liberalizace a demo­kratizace politických poměrů v Německu, Rakousku­-Uhersku i jinde je pochopitelně zamlčován. Nezapadalo by to do záměrů tohoto tažení proti národnosti, proti vě­domému ztotožnění se s národním společenstvím.

 

Jak je naproti tomu vymezována příchylnost k vlasti, "vlastenectví", "patriotismus", doporučovaný některými místo příchylnosti k národu?

Obsah pojmu "vlastenectví", "patriotismu", je dán je­ho odvozením od latinského slova "patrimonium", zna­menajícího otcovský majetek, dědičné jmění, dědictví. "Patrius" latinsky znamená po otci zděděný, "patria" je otcovská země (původně "patria terra", "patria urbs").

Těmito kořeny a touto tradicí je pak dáno, že "vlaste­nectví", "patriotismus", nemusí do svého pojmového ob­sahu zahrnovat nějaký vztah k autochtonní, domácí kul­tuře a k jazyku národa nebo národů, které ji obývají, jak k tomu také u nás v českých zemích u mnoha "patriotů" bylo. Považovali se za "zemské vlastence" a neměli s českým národem nic společného. Byli a cítili se Němci.

I tak může být "vlastenectví" plné ušlechtilých citů a pohnutek - pokud se nezvrhne, k čemuž může ovšem do­jít stejně lehko jako u "nacionalismu".

Jedna věc však "vlastenectví", tedy příchylnosti ke ku­su země, kraji, krajině, může chybět a často také chybí. Oproti příchylnosti k národu, to jest oproti vztahu k oby­vatelům milované země nebo milovaného kraje "vlaste­nec", "patriot" se ještě nemusí cítit spjatý s údělem náro­da nebo národů, v jejichž prostředí žije. Může být pouze "zemským patriotem" nebo dokonce "lokálním patrio­tem" a politicky zůstávat ke snahám národa, kterým je obklopen, zcela lhostejný nebo dokonce může usilovat o dosažení cílů jim docela cizích. Vztah k lidskému spole­čenství daného území nebo kraje, k dané politické obci v nejširším smyslu, může "patriotům", "vlastencům" a "zemským vlastencům", zcela chybět. Mohou být zcela apolitičtí. Mohou politicky nemít s národem kolem sebe nic společného. Mohou nepociťovat žádný zvláštní vztah ke státnímu zřízení a ke státu jako rámci veřejného živo­ta společenství, v němž žijí.

Zdá se, že má svou vnitřní logiku, když doporučovateli "vlastenectví" místo "nacionalismu", jakým je Václav Havel, působí obtíže, má-li to doporučované "vlastenec­tví" nějak obohatit vztahem k rámci, v němž se odehrává veřejný život onoho kusu země, příchylností ke státu. Stát a zvláště národní stát mu do jeho "vlastenectví" jak­si špatně zapadá. Je to zřejmé z otázek, které si jako pre­zident nemůže v souvislosti s doporučováním "vlastenec­tví" nepoložit, i z odpovědi, kterou na tyto otázky má: „Jak je to ale se státem? Máme ho rádi? Můžeme ho vů­bec mít rádi?" A protože občanovo ztotožňování se s vlastním státem je pro Havla "zamilovaností občana do státu", musí se mu jevit občanova příchylnost k vlastní­mu státu jako něco, co "se zdá být při prvním letmém po­hledu něčím vskutku dost absurdním". Havel nechápe, že stát je nejen vrchností, ale i ručitelem práva svobody občanů. (Citáty jsou z jeho projevu k 28. říjnu 1995.)

Atak je tento vyznavač "vlastenectví" ochoten jen ja­ko jakýsi ústupek připustit, že "určitá míra identifikace občana s jeho státem a z ní vyplývající loajalita k němu jsou nezbytné". Ztotožnění se s tak důležitou institucí, ja­ko je vlastní stát, je pro něj pouze jakousi nepříjemnou a nepřirozenou nutností.

Není to udivující právě u člověka, který se nejen o pre­zidentství ve státě opětovně ucházel, ale také na této funkci tolik lpí?

V každém případě ten, kdo doporučuje národní politic­ký program, což je jádro národovectví, "nacionalismu", nahradit "vlastenectvím", doporučuje národnímu spole­čenství, které má vlastní stát, udělat krok zpátky, do po­měrů, kdy o životě národa mohl rozhodovat někdo jiný.

Jak bylo již shora řečeno, "patriotismus", "vlastenec­tví", může být zcela nepolitické. "Vlastenectví" je proto málo tam a tehdy, když občan může a měl by mít kromě vztahu k určitému kusu země, kde se narodil a jejíž kul­turu a jazyk popřípadě sdílí, také vztah k politickému o­sudu svého společenství, ke státu, který je rámcem veřej­ného života. "Vlastenectví" je málo tam, kde se člověku nabízí možnost ztotožnění se s institucemi, jež v demo­kracii slouží jeho zájmům a potřebám a které mu umož­ňují, aby se na práci těchto institucí podílel.

Jinak řečeno: Bylo by ochuzením a bylo by neblahé, kdybychom se rozhodli zapomínat, nevědět, že máme nejen svou vlast, ale i svůj stát, že tklivá Škroupova vla­stenecká píseň se stala navíc hymnou našeho státu.

Již toto samo, tento významný rozdíl v obsahu obou pojmů stačí, abychom kvůli "vlastenectví" nezavrhovali "nacionalismus", abychom "nacionalismus" nenahrazo­vali "vlastenectvím".

Ale tyto snahy jistých politických kruhů odvést český ná­rod od "nacionalismu" zaslouží si naši pozornost i po ji­né stránce. Mám na mysli způsob zdůvodňování, proč"nacionalismus" ne a proč "vlastenectví" ano, způsob, jak jsou tyto dva postoje porovnávány a zvažovány.

Mělo by se tak zajisté dít porovnáváním a zvažováním toho i onoho takříkajíc ve stejné kvalitě, to jest nezralého s nezralým, zralého se zralým, přezrálého s přezrálým.

Ale děje se tak? Počínají si stoupenci "vlastenectví" tímto způsobem?

Když V. Havel mluvil 28. 10. 1995 o "vlastenectví", označil je za "pocit duchovní a citové zakotvenosti ve vlastním domově". Podal jeho obraz v nejlepším světle. Je ovšem zajímavé, že mluvil o zakotvenosti jen ve vlast­ním domově, nikoli např. ve své rodné zemi nebo vlasti, a že se tím vyhnul obrazu, který by navozoval představu vztahu k širšímu společenství, v němž člověk žije, k "ob­ci", a zasadil "vlastenectví" do intimity apolitična.

V souladu s tím pak Havel spojuje "vlastenectví" také s "lidskou individualitou", kdežto "nacionalismus" je pro něho "v podstatě jen reliktem kmenového pojetí světa".

Proti chvályhodným nebo Havlem předpokládaným chvályhodným vlastnostem "vlastenectví" staví Havel svůj chmurný a nepříznivý obraz "nacionalismu" a tvrdí o něm, že je výrazem barbarské "holé pospolitosti krve", a zcela nepřípustně ztotožňuje usilování o povznesení, osvobození nebo sjednocení národa s nacistickým antili­berálním šovinismem, který hlásá nadřazenost vlastní rasy a Prozřetelností svěřené poslání vládnout ostatním.

Stejná jednostrannost a zaujatost se projevuje i v tako­vých Havlových tvrzeních, že "nacionalismus" je něco, "co je v hlubokém rozporu se základními civilizačními hodnotami dnešního světa". Jako kdyby nebylo známo, že snahy o probuzení, povznesení a vymanění národa z cizího područí jsou naopak jedním z plodů kulturního vývoje, jako je ostatně i samo sebeuvědomění národa známkou jeho kulturní vyspělosti.

A co říci takovým Havlovým tvrzením, že "nacionalis­mus" "může vést svými důsledky jen k lidskému neštěs­tí"? Nemá snad i zneužívané "vlastenectví", hurápatriotismus "za císaře pána a jeho rodinu a vlast" na svědomí lidská neštěstí a války? Nemají je snad na svém svědomí náboženská nesnášenlivost nebo politika nadnárodních koncernů, které jsou, jak známo, právě největšími odpůr­ci "nacionalismu" v celém světě?

Tažení proti českému "nacionalismu" se ve své nouzi o věcné a přesvědčivé zdůvodnění údajné překonanosti ná­roda a národovectví uchyluje k tvrzením, že Evropa I svět se vyvíjejí ke stále většímu sjednocování, od ná­rodních států k světovému nadnárodnímu nadstátu, že takzvaná globalizace nejen vede ke stále většímu omezování národní svrchovanosti jednotlivých států, ale i ke stále většímu míšení obyvatel a jejich kultur v jakousi jednu světovou populaci a v jedinou kulturu pro celý svět.

Pro takovou všesvětovou, univerzální nebo i jen ev­ropskou společnou kulturu nejsou naštěstí dány nezbytné podmínky. Víme-li, že kultura je určitý celek tvořený sdílenými hodnotami, normami pro chování toho kterého společenství a skutečným jeho chováním, víme-li, že kultura je organický celek těchto tří složek, který vzniká a ustaluje se dlouhou dobu, může mít skutečnou, kohe­rentní, vnitřně provázanou, k určité přirozené harmonič­nosti dovedenou kulturu jen sourodé společenství, jakým je právě národ. A protože žádný "evropský národ" v Evropě není a jsou tu jen různé národy a protože nemů­že být řeč o nějakém "světovém národu", je mluvení o různých podobách nadnárodní nebo světové kultury spíše politickým heslem než projevem kulturnosti.

Globální, světová, ale i jen "evropská" nebo euroame­rická může být jen technická stránka vyspělosti lidstva, nikoli kultura v jejím pravém slova smyslu. Kultura je něčím víc. Je způsobem, jak s technickou vyspělostí a s technickými vymoženostmi nakládáme.

Stoupenci nadnárodnosti ve svém horlení pro univer­zální vládu a nadnárodní nadstát, od kterého si prostodu­še slibují konec napětí a střetů zájmů mezi různými část­mi světa a různými národy, bud' z nevědomosti nebo zá­měrně zaměňují komunikační propojenost světa se sna­hami některých sil o světovládu.

Zamlčují, že sbližování právních norem v technické, sociální, zdravotní, ekologické a dalších oblastech, k ně­muž dochází v mezinárodním měřítku, není důvodem k potlačení vlastní politiky jednotlivých států, k zániku jejich svrchovanosti a k vytvářeni nějakých nadstátů.

Ostatně není nikterak jisto, že vývoj k světovému nad­státuskutečně probíhá a že je jakýmsi přírodním záko­nem, na který nemá nikdo a nic na světě vliv. Zůstává rovněž neprokázáno, že takový vývoj by byl nebo je pro Iidstvo dobrodiním a měli bychom mu proto napomáhat. Naopak se zdá, že bychom se mu měli bránit a rozumnou politikou jej napravovat. A to i v tom případě, kdyby ne­byl součástí hospodářských a politických snah o vytvoře­ní jediného hospodářského a politického prostředí na ce­lém světě a řízeného z jednoho centra.

Jestliže prezident snižuje české národní vědomí na "re­likt pradávného kmenového pojetí světa" a vydává ná­rodní pospolitost za "holou pospolitost krve" a přitom zároveň vyzvedá "patriotismus", "vlastenectví", jehož jedinou podobou bylo i "zemské vlastenectví" starého Rakouska, vlastenectví, na němž se ke spokojenosti mo­narchie mohli shodnout Češi s Němci dohromady, pak v jeho slovech, pronášených v době oficiálního idealizování "blahodárného" společného života Čechů a Němců ve staré monarchii, nemůžeme nepostřehnout, co je v je­jich pozadí, k čemu míří.

V popředí, v prvním plánu, je varování před "naciona­lismem", protože údajně vede k "provinciálnosti", k pří­zemnímu ulpívání na vlastních zájmech, k nepřátelství všemu cizímu, k válkám. V popředí je prostě varo­vání před setrváváním ve stavu "holé pospolitosti krve".

V pozadí těchto rozkladů je pak jejich pravý důvod, je­jich motiv. Je jím snaha oslabit českou národní myšlen­ku. český národní program, usnadnit včlenění českého národa do nadnárodního společenství "integrované" Evropy. Namluvit Čechům, že spolu s národem je i ná­rodní stát přežitkem (přestože na mnoha místech světa se teprve dnes o dosažení, vytvoření vlastního národního státu usiluje).

Tažení proti národní myšlence, vedené pod heslem bo­je proti "nacionalismu", je nutno zvláště u nás vidět na pozadí probíhajících pokusů o "reorganizaci" Evropy, a její "integraci".

Je nenápadným nebo nepřímým připravováním našeho veřejného mínění na jakousi sjednocenou Evropu skláda­jící se nikoli ze států, nýbrž z pouhých zemí, provincií.

Je psychologickou přípravou na obětování těžce a mnoha generacemi vybojované svobody a svrchovanosti, na zmenšení národního státu a na jeho pohlcení nadstátem, v němž by svobodná spolupráce evropských států a ná­rodů byla nahrazena mocenskou hegemonií silného mezi nerovnými.

Doporučované "vlastenectví", ten starý "zemský patri­otismus", jak jej známe z dob Rakouska-Uherska, byl by nám pak, po ztrátě vlastního státu a vlastní svrchovanos­ti, málo platný.

I malé nenápadné posuny ve slovech a v označování věcí, jakými jsou pokusy nahradit například národní uvě­domění, "nacionalismus" a jeho politiku "vlastenec­tvím", mohou v sobě skrývat povážlivá nebezpečí a při­pravovat hluboké změny.

Má trpkou příchuť, uvědomíme-li si, že citované výro­ky prezidenta Havla na adresu "nacionalismu" a Havlovo doporučování pouhého "vlastenectví" jsme museli vy­slechnout právě v den oslavy vzniku novodobého našeho státu, v den dvacátého osmého října.

 

www.ceskenarodnilisty.cz

Klíčová slova: EU  | New wold order  | vlastenectví  | národní stát  | Havel  | Německo  | národní zájem
2768 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

euServer.cz

Profesor Martin C. Putna navrhl, aby televizím TV Barrandov a TV Prima byla odňata licenze – a to za vyslovení názorů, se kterými on a spolu s ním i pražská kavárna, nesouhlasíČtete tyhle vznešeně vyhlížející řádky a nevěříte svým očím. Propánakrále, kdo tohle psal? Někdo v ČT...Bandera se prokazatelně 13x tajně setkal s představiteli CIA. Například: 22.3.1950 v Hamburku, 17.5.1950 s CIA, 7.5.1951 na letecké základně USA ve Wiesbadenu...Přemrštěné náklady nekončící války mohou vést k tomu, že Spojené státy budou muset překonat pocit ponížení a z Afghánistánu se stáhnou. Už dnes Čína, Rusko a Indie přebírají v oblasti politickou inciativuStal se zázrak. Česká televize vyslyšela dlouholeté volání českých lidí...

euPortal.cz

Přátelé, pomozte, prosím, abychom mohli dále vycházetAndreji Babišovi, Janu Hamáčkovi a všem jejich kolegům z ANO a ČSSD snad nezáleží na osudu našeho krajana ve Francii?

ePortal.cz

Blbost, ale za prachy proč neV České republice řádí sňatkový podvodník, který se představuje jako Tomáš Pěstčínský. Policie je bezradná

Eurabia.cz

Dítě řeklo matce, že by ji neváhalo zavraždit kvůli poslušnosti k islámu a MohamedoviČernoch tvrdil, že ho zmlátili bělští stoupenci Trumpa. Teď se ukázalo, že lhal ve všem ...

FreeGlobe.cz

Prvními Švédy byli prý Somálci! Takovou vědu šíří dokument veřejnoprávní televize (+ foto)V Británii platí zvláštní práva pro Židy! Uhodnete, kdo je v roli podčlověka?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životHliník sa nachádza v mnohých vakcínach/vysoká hladina jedovatého hliníku v mozgu autistov

ParlamentniListy.cz

Zařízení USA, které vás slyší... Marian Kechlibar o zákoutích kauzy Huawei. Padni komu padniSpisovatel odhaluje, jak žili Romové s ostatní společností, než vzniklo sídliště Chanov. Osobní zážitky
Aktuálně nejčtenější
Příspěvky podle autorů
Reklama
Doporučujeme
Mladá pravice

Václav Klaus

Miloš Zeman

Učitel financí

Pat Buchanan