reklama

Dvacet let s Putinem

Autor: Oskar Krejčí | Publikováno: 5.1.2020 | Rubrika: Studie
Ilustrace

Politolog Oskar Krejčí připomíná, co pro Rusko znamenal příchod Vladimira Putina do funkce hlavy státu před dvěma dekádami a jaké problémy prožívá tato země dnes.

 

Začíná období hodnocení snad nejrozporuplněji vnímaného člověka planety – ruského prezidenta Vladimira Putina. Emoce, které tento státník vzbuzuje u mnoha nezaujatých lidí, ale i komentátorů a politiků, jsou dnes organicky spojeny s tím, jak je vnímáno Rusko. Prostě proto, že Putin a Rusko již dvacet let je pro mnohé téměř totéž. A zanedlouho začne třetí dekáda Putinova nezpochybnitelného postavení v čele Ruska – 31. prosince 1999 překvapivě převzal coby tehdejší předseda vlády z rukou Borise Jelcina prezidentské pravomoci.

Pravda, a to i o Putinovi, je model, který vzniká objektivním odrazem skutečnosti ve vědomí; je dítětem důkazů – ne tisícerého opakování nesmyslů ve veřejnoprávních sdělovacích prostředcích. Emoce začal Putin vzbuzovat hlavně po roce 2007, kdy na Mnichovské bezpečnostní konferenci označil hegemonistické uspořádání světa nejen za „nepřijatelné, ale i celkově nemožné“. Zároveň varoval před nadužíváním vojenské síly v mezinárodních vztazích, což znemožňuje politické řešení konfliktů. Podle tohoto Putinova vystoupení „vidíme stále větší opovržení základními principy mezinárodního práva. A nejen to – jednotlivé normy, dokonce, dá se říci, téměř celý právní systém jednoho státu, především, samozřejmě, Spojených států, překročil své národní hranice ve všech sférách: v ekonomice, v politice, v humanitní oblasti – je vnucován jiným státům.“ Putin zároveň upozornil i na paradoxy západoevropských mocností, když mluvil o tom, že „země, v nichž je trest smrti zakázán dokonce vůči vrahům a jiným zločincům…, se snadno účastní vojenských operací, jimž lze těžko přiznat legitimitu. Vždyť v těchto konfliktech hynou lidé – stovky, tisíce mírumilovných lidí!“ Se zlou se už tehdy Putin potázal: o hlubokém rozporu mezi svými politicky korektními frázemi a činy západní státníci dobře vědí, ale mluvit o nich otevřeně a veřejně – to se přece nesluší!

Promarněná příležitost

Zhoršení vztahů Západu s Ruskem, které po tomto projevu Vladimira Putina následovalo, jen odkrylo procesy, které již několik let probíhaly pod povrchem. Ruské pochybnosti o upřímnosti Západu začaly už v dobách, kdy byl šéfem Služby vnější rozvědky, následně pak ministrem zahraničí a později premiérem Jevgenij Primakov – jak na to nedávno ve svých článcích pro časopis Slovo.sk upozornil slovenský politolog Peter Juza. Právě Primakov varoval před rozšiřováním NATO na východ bez dohody s Ruskem a začal poukazovat na potřebu multipolárního uspořádání světové politiky. Je zbytečné opakovat chronologii přílivových a odlivových vln spolupráce a konfliktů Západu s novým Ruskem po roce 1999, kdy došlo k prvnímu rozšíření Aliance k ruským hranicím a válečné intervenci NATO proti Jugoslávii. Pravdou ale je, že právě zmíněné dvě akce Severoatlantické aliance přispěly k příchodu Vladimira Putina do nejvyšší funkce v ruském státě. Je ale vhodné občas si připomenout některé příběhy, které naznačí, co se tehdy dělo.

  • V dubnu 2015 v rozhovoru pro dokumentární film Prezident Vladimir Putin vyprávěl, jak informoval tehdejšího amerického prezidenta George Bushe ml. o tom, že některé agentury z USA podporují islámské povstalce na Kavkaze. Bush prý tehdy prohlásil, že je „nakope do zadku“. Za deset dní vedení FSB dostalo od svých kolegů z Washingtonu dopis: „Udržovali jsme a budeme udržovat vztahy se všemi opozičními silami v Rusku. A domníváme se, že máme právo tak jednat a budeme jednat i nadále,“ citoval Putin.
  • Podle amerických oficiálních údajů bylo od února 1993, kdy byla podepsána příslušná smlouva, do roku 2013 z Ruska do USA vyvezeno k dalšímu zpracování 13 723 tun nízkoobohaceného uranu pro jaderné elektrárny a 475,2 tuny vysoce obohaceného uranu určeného pro výrobu nukleárních zbraní. Uvedené množství vysoce obohaceného uranu představuje možnost vyrobit přibližně 20 tisíc jaderných náloží.
  • Za vrchol spolupráce mezi Ruskem a NATO lze pokládat dohody o transportu výzbroje a zboží NATO do Afghánistánu přes Rusko. Jednalo se především o úmluvu z června 2012, která umožnila mezinárodním silám v Afghánistánu (ISAF), vedeným NATO, používat pozemní a letecké trasy přes Rusko a využívat základnu v povolžském Uljanovsk Tato trasa z Baltu, po níž se dopravovalo až 40 % vojenských dodávek do Afghánistánu, byla Moskvou uzavřena v roce 2015, tedy v době hluboké krize vzájemných vztahů, s odůvodněním, že ISAF vypršel mandát OSN.

Rusko se od ukončení existence Sovětského svazu usilovně snažilo o začlenění mezi liberální země Západu. Obětovalo pro to mnohé, ovšem nenasytnost některých vlivných skupin druhé strany znemožňovala spolupráci na rovnoprávném základě a směřovala ke kolapsu Ruské federace.

Jelcinovská apokalypsa

Uplatnění reformních principů washingtonského konsensu mělo v postsovětském prostoru ještě tragičtější dopad než ve střední Evropě. Sociální výsledky „šokové terapie“, započaté v lednu 1992, ukazuje tabulka převzatá od Anguse Maddisona, bývalého analytika OECD: počet obyvatel Ruské federace žijící pod hranicí chudoby stoupl z dvou procent v době před zánikem SSSR na polovinu obyvatel v letech 1993 až 1995.[1] Podle Mezinárodního měnového fondu nezaměstnanost stoupla z 5,2 % práceschopného obyvatelstva v roce 1992 na 13,0 % v roce 1999. Začala dekáda poklesu počtu obyvatel. Fertilita se do roku 1999 snížila na úroveň 1,16 dítěte na jednu ženu při potřebě 2,11 dítěte k přirozené obnově velikosti populace – což je úroveň dosažená v Rusku naposled v roce 1988.

Podle citovaných analýz Anguse Maddisona klesl ve srovnání s rokem 1990 hrubý domácí produkt Ruska jen za období do roku 1998 na 57,7 %. [2] Ivan Kalabekov uvádí, že v devadesátých letech bylo v zemi, v níž tradičně hraje v ekonomice významnou roli stát, privatizováno 133 tisíc podniků, za což stát obdržel 65 miliard rublů – méně, než kolik ho stála obsluha zahraničního dluhu. Dodává, že dnes lze jen obtížně zjistit, jak velká masa peněz byla během reforem v devadesátých letech vyvezena z Ruska do zahraničí: údaje se pohybují od 250 miliard dolarů až po odhad Asociace ruských bank, který uvádí 800 miliard až bilion dolarů. To vše doprovázel nebývalý rozklad armády a bezpečnostních složek státu.

Tehdy se začala formovat vrstva oligarchůlidí, kteří zbohatli díky svému napojení na politickou elitu a kteří politiku zásadním způsobem ovlivňují. Ekonomové Martin Myant a Jan Drahokoupil shrnují charakteristiku oligarchů v Rusku do informace, že největšího vlivu dosáhli na konci devadesátých let, kdy se jejich počet pohyboval kolem 25 až 30 osob. Jejich jádro tvořila skupina nazývaná Sedm bankéřů. „Oligarchové svou moc z pozice bankéřů přeměnili na kontrolu nad klíčovými podniky, především v odvětví zpracování surovin, které získali za zlomkovou cenu jejich skutečné hodnoty.“ Tehdy, tedy na konci devadesátých let, se více než 50 % výstupu ruské ekonomiky koncentrovalo do deseti „integrovaných podnikatelských skupin“, které ovládali oligarchové.[3]

Rusko jako fénix

Po příchodu Vladimira Putina do prezidentské funkce před dvaceti lety se situace změnila. Jak ukazuje graf, zpracovaný na základě nejnovějších údajů Mezinárodního měnového fondu, v roce 2004 poprvé velikost hrubého domácího produktu převýšila úroveň z počátku jelcinovských reforem. Z grafu je zřejmé, jak na Západ orientovaná ruská ekonomika pocítila otřes globální krize v roce 2008 i dopad sankcí po připojení Krymu k Rusku. Pokles životní úrovně se po příchodu Putina do Kremlu podařilo zastavit. Oligarchové byli rozděleni na ty, kteří pracují pro globalizační síly s centrem na Západě, a ty, kteří pomáhají ruskému státu. První zásah směřoval proti těm, kteří ovládali důležitá média a usměrňovali je proti nové vládě v Kremlu (Boris Berezovskij, Vladimir Gusinskij) a proti těm, kdo své ekonomické aktivity spojovali s politikou upřednostňující zahraniční zájmy (Michail Chodorkovskij). Zatčení Chodorkovského v roce 2003 lze pokládat za předěl, kdy oligarchové ztratili možnost přímo ohrozit energetickou bezpečnost Ruska, ale i zlom při utváření suverénního ruského informačního prostoru. Podařilo se zachránit některé sektory, zvláště v oblasti energetiky, obnovila se některá výrobní odvětví, a to včetně kosmického a zbrojního, ze sovětského dovozce obilí se Rusko stalo největším exportérem pšenice na světě (loni 20,5 % globálního vývozu) a podobně. Moskva si také vzpomněla, že po rozpadu SSSR přibližně 25 milionů etnických Rusů zůstalo za hranicemi Ruska a například dvě pobaltské země, členové EU/NATO, udělaly z tohoto etnika prazvláštní kategorii lidí – neobčany. O ukrajinských jazykových zákonech nemluvě.

Dnes Ruská federace prožívá obtížný proces sebeidentifikace po selhání sovětských i postsovětských elit. Tento proces nebyl zakončen mimo jiné proto, že Putinem zformovaná stabilita je spojena s vytvořením rovnováhy mezi protikladnými zájmovými skupinami. Nadále vůči Západu servilní liberálové a přežívající oligarchové vyvažují sílu patriotů orientovaných na budování silného státu. Zformulování federálních projektů do roku 2024 je krok správným směrem, ovšem i ve své konkrétnosti zaostávají za dynamikou Číny. Navíc zatím pomalý ekonomický růst doprovází nespravedlivé rozdělování zisků a velká korupce (podle Generální prokuratury RF bylo za prvních osm měsíců letošního roku odhaleno více než 180 tisíc korupčních přestupků, což představuje meziroční nárůst o 3,6 %). Loni opět došlo k poklesu obyvatelstva, a to téměř o sto tisíc. Vzrostla emigrace z Ruska na rekordní úroveň za dobu od roku 1993 – ovšem imigrace do Ruska byla ještě vyšší, takže celkový migrační přírůstek přesáhl sto tisíc lidí. Nedaří se potřebným způsobem zvýšit počet obyvatel Dálněvýchodního federálního okruhu, pokračuje úbytek obyvatel strategicky významného Přímořského kraje, který začal za Jelcina. K tomu je dobré přičíst tradiční hyperkriticismus až nihilismus mnoha ruských intelektuálů…

Nepřítel Putin

Rusko má mnoho problémů, ovšem na vytváření nejednoho z nich se aktivně podílejí politici z EU/NATO. Putin jim vadí především proto, že se mu podařilo zastavit rozklad ruské státnosti, který měl tendenci vyústit v převzetí přírodního bohatství této země do rukou vybraných západních podnikatelů a nakonec i ve faktický rozpad Ruské federace. Na hlavu ruského prezidenta se snáší množství osobních urážek, ale také příval nekulturního primitivismu například v podobě „památníkového revanšismu“, na jehož některé podoby nedávno poukázal brilantní komentář Jaroslava Bašty. Jsou tu však dva hlavní leitmotivy protiputinovské propagandy, které v posledních letech dominují.

  • Především ochrana přirozených ruských národních zájmů je vydávána za snahu silou dotvořit Rusko do geografického rozměru Sovětského svazu. Této propagandě nevadí skutečnost, že loni byl vojenský rozpočet Ruska přibližně 15,6krát menší než vojenské výdaje NATO.
  • Druhá série propagandistických kampaní bez dostatečných důkazů přisuzuje Putinovi, že do velké politiky přinesl návyky některých zpravodajských služeb, podle nichž je likvidace zrádce provozní nutností.

*          *          *

Vladimir Putin si svými schopnostmi otevřeně mluvit s prostými lidmi, se stovkami novinářů a naladit se na způsob myšlení státníků jiných zemí, ale i pracovitostí, cílevědomostí a v neposlední řadě nepředstíraným vlastenectvím získal bezkonkurenční postavení na ruské politické scéně. Ale i úctu řady lidí v zahraničí. Tím vyrobil problém: je velmi obtížně nahraditelný. To se děje v situaci, kdy do aktivní politiky nastupuje generace, která si již nepamatuje jelcinovskou katastrofu a je unavena pohledem na stále stejné tváře. Zdá se, že vytvoření nového konsensu bude od prezidenta vyžadovat radikálnější kádrové změny, a to především ve vládě. Nejednou v dějinách závislost sociálně-politické rovnováhy na jediné osobě vedla k hluboké krizi.

 

Citovaná literatura

[1] MADDISON, Angus: The World Economy. Volume 1: A Millennial Perspective. Volume 2: Historical Statistics. OECD Development Centre, 2006, s. 157.

[2] Tamtéž, s. 157 a 183.

[3] MYANT, Martin; DRAHOKOUPIL, Jan: Tranzitní ekonomiky. Politická ekonomie Ruska, východní Evropy a Střední Asie. Praha: Academia, 2013, s. 230-238.

 

http://casopisargument.cz/

 

Klíčová slova: Rusko  | Putin


reklama
1131 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení



Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

euServer.cz

Nechť nám ČT sdělí, jakou to nestrannost a svobodu má vlastně na mysliBritové vyšli ze „Žaláře národů" – Středně jedovatý fejetonCílem pangermánů již za Rakouska–Uherska, nacistického Německa byla likvidace českého národa a germanizace jeho územíNěkteří nacházeli v postavě Babiše rozumnější alternativu k Schwarzenbergovi, Kalouskovi. Bohužel, Babišův postoj k americké přítomnosti na našem území tuto iluzi boříŽijeme v době, v níž se vyplňují všechny hororové sny. Sociální důsledky bezuhlíkové energetiky v kombinaci s přistěhovaleckou politikou EU povedou k tomu, že náš dům bude hořet

euPortal.cz

Lid ze země lva. Symboly naší státnosti – lev, orlice či trikolóra – tvoří naši spojnici s národním dávnověkemPomozte nám, prosím, bez Vás to nedáme. Byla by škoda, kdybychom po 15 letech existence museli skončit

ePortal.cz

V případě, že by se nepodařilo déle sehnat více peněz, činnost Eportalu bude ukončena Ti, kteří v této volbě prohráli, spustili spolu s Milionem chvilek na dr. Křečka a na výsledek této volby neskutečně agresivní útok

Eurabia.cz

Tohle je multikulturní Evropa. Uprchlíci znásilnili dítě a dostali jen podmínku ...Doporučujeme: Politický nekorektní životopis aneb účtování s Mohamedem

FreeGlobe.cz

Italská mafie vyměkla. Bere i homosexuály a syn jednoho z šéfů je...Kolik zatím stála válka proti terorismu peněz i životů?

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životVeganka tvrdí, vejce jsou pro vaše zdraví horší než kouření. Takto to prý zjistila

ParlamentniListy.cz

Patočka má sám velký problém. Co se snažil schovat šaškováním proti Křečkovi?Na drsném severu řídí střední školu, v Senátu chce navázat na Kuberu: A dost! Je třeba bojovat za normální svět
Příspěvky podle autorů
Reklama
Doporučujeme
Mladá pravice

Václav Klaus

Miloš Zeman

Učitel financí

Pat Buchanan