reklama

Budoucnost našeho státu nevypadá dobře, je rozkradený a rozprodaný. Bohatství se koncentruje u jednoho procenta lidí, v minulosti to končilo krvavými revolucemi. Jaroslav Bašta hovoří

Autor: Lukáš Petřík | Publikováno: 28.10.2018 | Rubrika: Rozhovor
Ilustrace

STO LET REPUBLIKY „Když se podíváme na strukturu našeho hospodářství, dojdeme asi ke stejnému závěru jako některé agentury, které vloni zařadily Českou republiku mezi rozvojové země s odůvodněním, že naše vláda nemůže ovlivňovat ekonomiku, neb její rozhodující část je v cizích rukou. Z tohoto pohledu jsme kolonií… Kdybych to měl shrnout do jednoho slova, tak nás ohrožuje lhostejnost. Lhostejnost k naší minulosti i budoucnosti, k bližním, k rodině, přírodě, vlasti i k nám samotným. Připočtu-li k tomu ty hrozby a rizika, která jste vyjmenoval v otázce, budoucnost našeho státu nevypadá dobře,“ říká exministr Jaroslav Bašta.

Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Samozřejmě je co slavit. Sice to už není Československo, které před těmi sto lety vzniklo, ale stále jde o vrchol zhruba dvěstěletého snažení českého národa již od dob národního obrození o obnovu státní samostatnosti. Pravda, republika je poněkud rozkradená a rozprodaná, nicméně česká historie ukázala, že to nemusí tak být navěky.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Když se podíváme na strukturu našeho hospodářství, dojdeme asi ke stejnému závěru jako některé agentury, které vloni zařadily Českou republiku mezi rozvojové země s odůvodněním, že naše vláda nemůže ovlivňovat ekonomiku, neb její rozhodující část je v cizích rukou. Z tohoto pohledu jsme kolonií. Za těch více než sto let to však není poprvé, a až doposud se s tím naši předchůdci  dokázali vypořádat jak v roce 1918, tak v roce 1945 a konec konců i v roce 1989. V tomto ohledu jsem optimista.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

Beru to jako věčné nářky těch, kdo prohráli v letech 1918 a 1945, tedy takzvaných sudetských Němců a jejich českých názorových pohrobků. Ale zanikl jejich národ, nikoliv ten náš. V tom byla historie posledního století neúprosná. 

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

Osobně bych tyto pojmy hodnotově seřadil jinak: vlast, vlastenectví, národ. Národovectví bych vztáhl hlavně k češtině. Málo si uvědomujeme, že jde o jeden z nejdokonalejších evropských jazyků, což snadno zjistíme, srovnáme-li délku textů třeba evropských směrnic publikovaných v 27 jazykových mutacích. České jsou suverénně nejkratší. Jeden můj přítel tvrdí, že bráno z čistě technických důvodů by čeština měla být oficiálním jednacím jazykem EU. Čeština je stejně stará jako česká státnost – už je jí více než tisíc let.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Přiznám se, že jsem v duchu pátral, ke kterému historickému období z českých tisíciletých dějin by šla naše současnost přirovnat, a vyšlo mi z toho šestnácté století. Období prosperity a míru, pozoruhodné názorové tolerance, kdy se v Čechách nejvíce sporů vedlo o to, kdo smí vařit a prodávat pivo. Klima celou tu dobu bylo mimořádně teplé. Naši předci žili v mnohonárodnostních státech, nejprve Jagellonském, pak Habsburském, válka s Turky a islámem hrozila stále, ale byla daleko, až v Uhrách. Z národa válečníků, kterých se bála celá Evropa, se z Čechů stali proslulí pijáci piva a pověstní žrouti. Když pak přišla malá doba ledová a s ní třicetiletá válka, zbylo jich jen o málo více než polovina původního počtu a přišli o své elity. Naši předci se s tím vypořádávali skoro 200 let. Takže by nám asi tuto starou historii a hořké zkušenosti připomínali.

Máme se prý nejlépe v historii, ale nevážíme si toho. A dle kosmopolitně uvažujících občanů jsme zalezlí čecháčci a xenofobové a jen žijeme z toho, že se daří Německu a Západu. Je to tak?

Toto většinou tvrdí stejní lidé, kteří si myslí, že jsme nikdy neměli mít samostatný stát. Německá historička českého původu Eva Hahnová píše ve své knize Dlouhé stíny předsudků o pozoruhodném jevu, který nazývá čechoneuróza. Ten se táhne snad už od husitských válek. V poslední době jím trpí spíše jedinci českého původu. Má podobné projevy jako oikofobie, tedy strach či nenávist k vlastním, tedy opak xenofobie. Ta je však psychologicky snáze vysvětlitelná.

Pokud jde o rozdíl v životní úrovni mezi námi a Západem, brzdí nás stále dědictví komunistického režimu? Nebo je problém v odlivu zisků na Západ a že jsme „kolonií“? Či se málo snažíme a neinvestujeme do naší budoucnosti, třeba v rámci vědy a výzkumu?

Podílí se na tom asi všechny vámi vyjmenované faktory, pokud budu za dědictví komunistického režimu považovat českou oligarchii, která je s ním geneticky spjata. Největší podíl na tom však má náš status kolonie. S tím je spojena ta neochota investovat do budoucnosti. To mateřské země (nebo nadnárodní firmy) v protektorátech a koloniích nikdy nedělaly a podrobeným většinou chybějí prostředky, protože odtékají jinam..

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Od „sametu“ za pár týdnů uplyne 29 let. To je dostatečně dlouhá doba na to, aby minulost dala hodnotit s odstupem a bez emocí. Pokud jde o přítomnost, tak se obávám, že začínáme být konfrontováni s postřehem amerického dramatika Arthura Millera, že „epocha končí, když vyčerpá své základní iluze“. Ta ztracená základní iluze je přesvědčení, že žijeme v nejlepším z možných světů. Většině lidí dochází, že oni v něm nežijí a nikdy žít nebudou. 

Pokud jde o Babiše jako ústřední postavy našeho dneška, tak volby ukazují, že přesně ta část společnosti, která si přeje sociální jistoty, vysokou účast státu při řízení ekonomiky a která deleguje svá přání na své politiky, volí Andreje Babiše. Obstojí u ní Babiš? Co je pro národ schopen „zařídit“, vyjednat, „opravit“ a vybudovat? Nebo jen své voliče podvádí? A hlavně, jak moc Češi rádi věří, že „to někdo zařídí“? Komunisté po válce, Havel po revoluci, Klaus v 90. letech, Babiš teď?

Andrej Babiš se stal takovým podvědomým ztělesněním vzpomínek na jistoty takzvaného reálného socialismu, oproštěným od jakékoliv ideologie. Protože vládne v dobách prosperity, může rozdávat nejen koblihy, ale také vyšší platy a důchody. Ač miliardář, praktikuje levicovou politiku tak úspěšně, že tradiční levicové strany (KSČM a ČSSD) připravil o voliče. Otázkou zůstává, jak obstojí v době další krize, která nejspíše přijde ještě v tomto volebním období.

Po nedávných volbách se ukazuje, že mladá generace se vzdaluje té starší. Mladí volí Piráty či jiné liberální či neomarxistické subjekty. Tyto subjekty se esteticky i svou prezentací liší od stran „starých“. Mladí též demonstrují proti Miloši Zemanovi a Babišovi. Častěji se vyslovují pro členství v EU, méně odsuzují migraci. Čím to je? Jsou mladí vzdělanější, nebo naopak indoktrinovanější „neomarxismem“ a liberalismem? Kazí ti staří, kteří volí Zemana a Babiše, budoucnost mladým, nebo mladí nemají rozum?

Každá generace si musí projít svým obdobím iluzí a deziluzí. Jen málokterá to úspěšně zvládla. Jako pamětník s obavami pozoruji nebývalou kombinaci naivity a přeceňování svého významu a možností, která je pro nastupující generace tak charakteristická.

Hovoříme-li o Miloši Zemanovi, skutečně zostuzuje svou existencí a přítomností v úřadě památku sta let republiky? Taková tvrzení se objevují třeba v souvislosti s jeho rozhodnutím udělit státní vyznamenání Michalu Davidovi. Dále je kritizován za proruské a pročínské postoje či za zdravotní nezpůsobilost k výkonu úřadu.

Myslím si, že podobná tvrzení v první řadě dehonestují ty, kdo je pronášejí. Proto nemá cenu je komentovat.

Za 100 let státnosti jsme nejprve spoléhali na Francii a Západ. Poté jsme se ocitli v oblasti vlivu SSSR. Nyní naše spojence ze Západu označuje většina politické scény za požehnání a garanci budoucnosti. V čem je nastavení našeho vztahu k EU a podoba EU jako taková v pořádku a v čem je nutná změna? Co s voláním po vystoupení z EU či po vyváženější politice vůči Rusku? Je vůbec dobré, abychom se na někoho spoléhali?

Víte, v šedesátých letech byla velmi populární teorie konvergence, která tvrdila, že kapitalistický a socialistický systém se budou sbližovat, až budou k nerozeznání. Srpen 1968 tyto iluze ukončil a další vývoj vedl k pádu té socialistické poloviny bipolárního světa. Když dnes pozoruji Evropskou unii, její snahu o vytváření nadstátu, který postupně nahradí členské národní státy, deficit demokracie, který rozhodování předává do rukou nikým nevolených byrokratů, mám pocit, že ta konvergence i přes zánik Sovětského svazu nakonec pokračuje dál. Přiznám se, že mě nikdy nenapadlo, že by se postava typu J.-C. Junckera mohla objevit jinde než v nějakém komunistickém politbyru. Evropská unie se musí změnit, jinak (spíše dříve než později) dopadne jako Sovětský svaz.

Heslem po sametové revoluci bylo, že se „vracíme na Západ“. Na jaký Západ jsme se vrátili? Existuje ještě ten Západ, kterému se chtěla většina občanů po listopadu 89 vrátit?

Můj osobní dojem je, že ten Západ, na nějž jsme se chtěli vrátit, se mezitím posunul někam jinam. Hlavně v otázkách svobody slova a názorů. Je sešněrován politickou korektností, přestává respektovat výsledky demokratických voleb, když dopadnou jinak než se očekávalo (viz protesty proti zvolení Donalda Trumpa). Jeho metropole se většinou změnily k nepoznání – například Paříž, Londýn.

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice, a pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

Sociální nerovnost v první republice byla jedním z důvodů vítězství komunistů po válce. Po roce 1948 převládala snaha, aby se všichni měli téměř stejně. V současnosti znovu narůstají sociální rozdíly. Momentálně je tlumí probíhající konjunktura, ale z hlediska budoucí stability společnosti jde o nebezpečný jev.

Jak byste charakterizoval současný ekonomický systém? Kde jsou jeho chyby?

Bohatství se koncentruje v rukou jednoho procenta populace, zisky se důsledně privatizují, prodělky znárodňují. V minulosti podobné situace končily krvavými revolucemi. Je čas v tomto ohledu šlápnout na brzdu. 

Dnes se rozvádí polovina manželství a polovina dětí se rodí mimo manželství. Jaké to má dopady na celou společnost a co s tím lze dělat?

Toto je přesně ten vývoj, který vedl Margaret Thatcherovou k tolik kritizovanému výroku, že „společnost neexistuje, jsou jen jednotlivci“. Ukázala se jako dobrá prognostička. Dělat se s tím moc nedá.

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Na druhou stranu dnes se může zdát, že nás osvobidla jenom americká armáda a naši vojáci bojující na západě a že pomníky rudoarmějů by někteří nejraději odstranili a zapomněli by na účast našich vojáků v bojích na východní frontě. Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky... Co s tím vším?

Žijeme v rozdělené společnosti, kde stejný člověk je pro jednu polovinu národa hrdina, pro druhou krvavý vrah. Nebo aspoň slouha, kolaborant a tak podobně. Skandály kolem státních vyznamenání to skvěle ilustrují. Zřejmě hrdiny nepotřebujeme. Ke své škodě, dodávám. 

Připomenuli jsme si i kulaté výročí Mnichova. Jaké poučení pro nás Mnichov má pro náš dnešní vztah k Německu?

Odsunem německé menšiny jsme náš vztah k Německu zbavili starých problémů. Mnichov nás poučil.

Někdy se říká, že Německo je příliš malé pro svět, ale příliš velké pro Evropu. Thatcherová byla proti sjednocení Německa po skončení studené války. Sjednocením Německa Bismarckem se výrazně změnila geopolitická rovnováha moci v Evropě. Německo zavinilo první světovou válku a následně vzestup bolševismu. Zavinilo druhou světovou válku a následně expanzi SSSR do střední a východní Evropy. Nyní Německo prakticky ovládá EU. Co může způsobit dnes

Obávám se, že již způsobilo vážnou krizi Evropské unie svým postojem k migraci. Euroskeptické strany posilují ve všech členských zemích.

A co Rusové? Diskutuje se o tom, zda nás v roce 1945 osvobodili od nacistů, nebo zda nás připojili ke svému impériu. Je zde rok 1968. Nyní proti nám prý vedou „hybridní válku“, v Británii přizabili Skripala a u nás chtějí zase zakotvit skrze Dukovany. Jakou hrozbou je pro nás Rusko?

Možná že jsem přílišný optimista, ale připadá mi, že na to, aby pro nás Ruská federace představovala vážnou hrozbu, je zatím příliš slabá.

Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit. T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Švehla, Rašín, Klement Gottwald, Gustáv Husák, Václav Havel, Václav Klaus, Miloš Zeman, například. Co lze říci ke jmenovaným a koho byste doplnil? 

 Já bych vaši otázku a to pořadí trochu obrátil. Václav Klaus byl desátou hlavou našeho státu a zároveň prvním naším prezidentem, který za sebou neměl nucenou emigraci pod hrozbou trestu smrti jako T. G. Masaryk a Edvard Beneš nebo politicky motivovaný kriminál jako Gottwald, Zápotocký, Novotný, Ludvík Svoboda, Gustáv Husák a Václav Havel. Emil Hácha tam na rozdíl od nich skončil až poté, co přestal být prezidentem. Rašín a Kramář byli odsouzeni k trestu smrti. Dříve holt byla politika docela rizikovým povoláním. Naštěstí žijeme v klidných časech, takže prezidentům už jen spílají. Zato furt a pořád. 

Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence? Nehrozilo, že by I některé síly zvenčí mohly rozdýchat opravdu nehezký konflikt se Slováky?

Myslím si, že rozdělení Československa přes všechny výhrady, které jsme k němu měli, byl moudrý čin. Ustoupil ten silnější, což se obvykle neděje. Stačí, když se podíváme třeba na současné Katalánsko. Vztahy se Slovenskem jsou velmi dobré.

Na závěr: Co náš stát nyní bystostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?

Kdybych to měl shrnout do jednoho slova, tak nás ohrožuje lhostejnost. Lhostejnost k naší minulosti i budoucnosti, k bližním, k rodině, přírodě, vlasti i k nám samotným. Připočtu-li k tomu ty hrozby a rizika, která jste vyjmenoval v otázce, budoucnost našeho státu nevypadá dobře.

www.parlamentnilisty.cz

 

Klíčová slova: EU  | vlastenectví  | suverenita
reklama
1551 čtenářů | 
HodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnoceníHodnocení
Tisknout článek Poslat článek e-mailem
Vaše hodnocení: 

Zde můžete nastavit své hodnocení

Přihlášení uživatele
Jméno:
Heslo:

Zasílání upozornění
Čtěte také

euServer.cz

Důchody: Další katastrofa na obzoru?Jak naši lidé přijali Nohavicovo ocenění v Moskvě? Důkaz, že naši lidé si i přes dlouholetou a masivní masáž ze strany členů poražské kavárny a mainstreamových médií dokázali podržet zdravý rozumNaše země již přece dávno není naše, je morálně zplundrovaná a zcela vykradená. Schwarzenberg musí být všem jenom k smíchu. A krádež po havlovsku… Poslanec hovoříBudoucnost našeho státu nevypadá dobře, je rozkradený a rozprodaný. Bohatství se koncentruje u jednoho procenta lidí, v minulosti to končilo krvavými revolucemi. Jaroslav Bašta hovoříUž zas panáčkujeme jako pejsci a aportujeme. Profesor Keller hovoří ke stému výročí republiky

euPortal.cz

Velmi podivné okolnosti okolo reportáže Slonkové a Kubíka o Babišovi, jeho synovi a Čapím hnízdu. Jde o velmi neuvěřitelné souvislosti a vazby...Z české ekonomiky přicházejí nedobré zprávy... Doplácíme na provázání s Německem

ePortal.cz

Evropská unie uzavřela neuvěřitelnou dohodu s Ruskem. Merkelová s Macronem to úplně zabaliliJásali nad ponížením "kmotrovské" ODS. Ti samí budou jásat nad odchodem Babiše. Co vlastně chcete?

Eurabia.cz

Aktivisté neziskovky pomáhající uprchlíkům je učili lhát a to tak, aby měli šanci získat azyl v Evropě! Proč by měla ČR utratit miliardy za nepoužitelné vrtulníky z USA? Nemáme na důchody, ale máme na pro nás bezcenné hračky?

FreeGlobe.cz

Neziskovky učí nelegální imigranty, jak podvádět úřady. Zachytila je skrytá kamera (+ video)Nejméně čtvrt milionu vlastenců na pochodu městem. Nakonec spálili vlajku EU a sami se udali (+ video)

Nezdravi.cz

Co je podstatou stárnutí? Je to cílená autodestrukce? Proč se to vyvinulo? Jak ho zpomalit, anti-aging? Tímto si můžete prodloužit životPodívejte se na děsivé video, jak funguje dnešní svět. Není vhodné pro děti, těhotné ženy a lidi s nestabilní psychikou...

ParlamentniListy.cz

Nejen o Babišovi. Benjamin Kuras také sleduje, co vše probíhá v EU: Už to půjde těžko zastavit...Reportáž Slonkové a Kubíka letí ze stolu. Čerstvé vyjádření šéfa komunistů v Českém rozhlasu
Příspěvky podle autorů
Reklama
Doporučujeme
Mladá pravice

Václav Klaus

Miloš Zeman

Učitel financí

Pat Buchanan